Hráči (Karel Poláček)
| kdo | příspěvek |
| Karel_Polacek |
25.10.2004 9:12 Manželství je bojiště, kde žena neustále bojuje proti hříšným sklonům manželovým. Nechť je pamětliva toho, že náš Pán učinil muže křehkou nádobou. Nechť nepřeje si mít muže dokonale ctnostného; pak by lépe učinila, kdyby spojila svůj život s poučnou knihou pro mládež dospívající. Jest lépe, propustí-li žena drobné neřesti manželovy, než aby nad každým pokleskem ztropila pokřik. Neřesti jest měniti na drobné penízky. Pak neohrožují institucí, jako je manželství, stát a církev. V tom je celá moudrost vládnoucího: kompenzovati malé poklesky za velký hřích. Jako církevní učitel musím pokládati karban za hřích. Nedoporučuji tudíž karbanu. Avšak, maje na paměti, že obžerství a smilstvo jsou hříchy smrtelné, ale karban pouze hřích lehký, pak zamhouřím jedno oko nad manželem karbanickým, který jinak se nedopouští ničeho, čím by porušil božský zákon. To hlásaje, myslím, že jednám v intencích naší svaté církve. Co však mám říci manželovi? Jaké poučení mu mám dáti? Myslím, že není třeba plýtvati slovy. Manžel je takový, jakého si utvoří manželka. Není rouháním, pravím-li, že nedokonalý vyšel z rukou Stvořitelových. Na manželce je, aby jeho dílo dokončila; přeji jí trpělivosti v její činnosti... Při svatební hostině, když všichni pozbyli oné nevolnosti, kterou způsobuje každý obřad, jazyky se rozvázaly a na společnost sestoupil duch nelíčené veselosti. Pan Ulián si vzpoměl na slova velebného pána; i vynutil si pozornost a pravil: - Slova důstojného pána byla studnicí moudrosti. Bylo rozkoší naslouchati řeči tak duchaplné. Já však doufám, že nebude opovážlivostí, připojím-li několik slov. Nejsem tak učený jako velebný pán; omluvou mi budiž, že mám větší zkušenosti ve věcech manželství než důstojný řečník. Obrátil se k nevěstě, která cudně seděla po mém boku, a potom pravil: - Přál bych panně nevěstě, aby se v ničem nepodobala paní Ksandrové. Ozvaly se hlasy: - Kdo byla paní Ksandrová? - Paní Ksandrová, - pravil pan Ulián, - byla manželka jednoho městského důchodního. Vypravování o ní mohlo by býti nazváno: "Povídkou o ženě, které nebylo nic vhod." Hosté projevili přání slyšeti povídku o ženě, které nebylo nic vhod. Pan Ulián se nedal pobízet a vypravoval: - Paní Ksandrová žila v okresním městě po boku svého manžela a byla předsedkyní Polévkového spolku svaté Ludmily. Onen spolek obral si za úkol podělovati chudou školní mládež polévkou, kterou vařily členky. Nevím, jak byl onen spolkový úkol plněn. Avšak bylo známo, že při spolkových zasedáních hrálo se vášnivě komando. Byla taková karbanice, jakou bývá většina žen. Vstupovala do hry s pevným předsevzetím vyhrát. Byla posedlá touhou, obrati ostatní dobročinné dámy o poslední groš. Prohrála-li, prolévala hořké slzy a nutila spoluhráčky, aby jí navrátily její peníze. - Muž by mne zabil! - stkala. A tak docílila, že dobročinné dámy, jaty soucitem, vracely jí prohrané peníze. Když vyhrávala, tu byla nejprve bez sebe divokou radostí a plýtvala bujným rozmarem. Avšak brzy sejí zmocnil nepokoj. - Jak to, že dnes vyhrávám? - uvažovala. - To není samo sebou. Jindy mám přece v kartách takovou smůlu... Její nepokoj rostl každou výhrou. - Už je to tak! - volala náruživě, - můj muž je mi nevěrný. Ó, ten bídák! Já to tušila, já nešťastná... Dobročinné dámy ji konejšily, tvrdily, že neznají ctnostnějšího manžela nad pana důchodního. Avšak marné byly domluvy. Paní Ksandrová pohodila karty a utíkala domů. Obyčejně zastihla manžela, kterak si připravuje kávu nebo hraje na flétnu. To však ji nedovedlo zdržeti, aby se naň nevrhla s přívalem vášnivých výčitek. - Mne nezaslepíš tím, že si vaříš kávu, - volala, -jsi chytrý jako had, ale mne nezaslepíš! Ó, hanebný zástěrkáři! Prohlédla jsem tě, bídáku...! Karty mluví pravdu! Tak osočovala svého muže, který se nad tím velmi trápil. A zemřel v mladém věku, nedočkav se ani penze... Pozdě v noci rozcházeli se rozjaření hosté. Osaměl jsem se svojí mladou ženou. Odebrali jsme se na lože... ostatně, to už nepatří do tohoto příběhu. Konečně, je tomu už tak dávno. Po rozmanitých příhodách bylo mi přáno zakotviti v této tiché vsi. Zde žiji a po příkladu starých válečníků vzpomínám na mladá léta. Martička je mi oddanou družkou. Za mnou sedává, když s panem tchánem a četnickým kapitánem Hourou působíme. Tiše mi našeptává, nač mám jít a jak mám vynést. Přináší mi štěstí, dobrá duše. Málokdy odcházím poražen. Mám ovšem podezření, že vidí do všech karet a tím napomáhá mému štěstí. Budiž! Já o ničem nevím. Pan Tachecí, který dosud nenašel nevěsty, zasedá s námi. Když nehraje, tu pohlíží na mne melancholicky, kývá hlavou a praví: - Šťastný to muž! Příště už nic nebude, protože toto je KONEC. Hodně štěstí v působení Vám přeje Santa. |
| Karel_Polacek |
25.10.2004 9:12 27 * Svatba * Povídka o ženě, které nebylo nic vhod * Závěr Nedávno, při prohlížení starých písemností, nalezl jsem zažloutlý výstřižek z novin: Marta Tšponová Jindřich Kobosil oznamují se co novomanželé Myslím, že nebudu příliš obtěžovati čtenáře, když se pokusím vylíčili nejpamátnější den svého života. Dnes, když zalétám myslí do dávné minulosti, nalézám ve své paměti pouze útržky. Byl jsem příliš rozechvěn, přestupuje práh do nového života. Pamatuji se, že tenkráte poskytoval dům mého tchána obraz zmatku, jaký bývává při podobných okamžicích. Vidím nejasně postavu pana Tachecího, jenž následuje mě jako stín a mumlá: -Nu, což... Blahopřeji, blahopřeji, šťastnější soku. Vaše štěstí, že jsem zameškal příležitost. Jenom několik dní dovolené a stál bych na vašem místě... Pan strážmistr Houra v parádní uniformě ujal se úřadu pořadatele slavnosti. - Pane Tachecí, nezdržujte! - volá energicky a usazuje smutného muže do kouta. - Zde, - velel, - budete čekat tak dlouho, až bude dáno znamení nástupu do kostela! Kypěl energií, počínaje si jako při demonstracích. Zde rozehnal skupinu svatebních hostů, onde zase seřadil je do houfu, poručiv jim, aby čekali na další rozkazy. Nahlédl i do kuchyně, aby zjistil, zdali příprava svatební hostiny postupuje podle předpisů. Vydal tam několik rozkazů, které však byly ženami u plotny jednomyslně odmítnuty a pan strážmistr byl z kuchyně vykázán. Velmi mne potěšilo, že jsem v řadě slavnostních hostů postřehl pana Uliána. Můj bývalý zaměstnavatel nechoval ke mně hněvu, jak by se slušelo na uraženého manžela. Když jsem se odvážil tázati po jeho choti Valérii, tu zesmutněla jeho líc a on pravil: - Manželka Valérie není již tou ženou, jako bývala. Po vašem odchodu oddala se ctnosti. Nejsem odpůrcem ctnostného života, ale... Ona je totiž nyní velmi přísná. Celé dny tráví na modlitbách. Vstoupila do růžencového řádu a vzala si za úkol potírati karban... Zamyšleně hrábl do šedivých kučer a vzdychl: - Já měl poslední dobou značnou smůlu v kartách. A když se zdálo, že se štěstí obrací, tu dala se choť na cestu ctnosti; brání mi utkati se s odpůrci. A já nevím, dostanu-li svoje peníze nazpět... Chlácholil jsem jej, jak jsem dovedl. Usmíval se smutně a děl: - Nu, což... já už i tak život skončím. A vám přeji, aby vaše manželka byla jiného smýšlení... Nemusím podotýkati, že jsem obdržel hojně blahopřejných telegramů a dopisů. Zejména měl jsem radost z dopisu pana Beka z Dobrušky. Psal: - Velectěný pane, dovoluji si Vám blahopřáti k významnému dni. V našem městě není nic nového, až na to, že pan doktor Káš se otočil na durcha, kterýž vyhrál. Flek byl ostatně nesprávný. Dal jej pan Burian a byl za to po právu na místě panem Podlenou pokárán. Pamatujete se na ony tři znepřátelené obchodníky, kteří hráli dvacet let, aniž by spolu promluvili? Zajisté, že se pamatujete. Musím vám oznámiti smutnou zvěst, že jeden z nich, pan Bečka, zemřel na horkou nemoc. Oba dva zbylí hrají nyní lízaný mariáš; myslím, že ani smrt jejich spoluhráče je nesblížila. Naopak, jsou ještě zavilejší a sveřepější. Avšak přesto odmítají třetího, jenž by mezi nimi zprostředkoval. Jsou spolu spojeni trvalým poutem nenávisti, jež dovede pouze smrt přervati. Také pan Rous, spící kibic, není již v držení svých nadpřirozených sil. Onehdy poradil jednomu zdejšímu osadníkovi, aby šel na betla. Hráč poslechl a byl krutě zmizerněn... Kutnohorský připodotýkatel pan Mazura psal, že jeho vysoký věk mu brání, aby byl přítomen svatebnímu kvasu. - Ostatně, - podotýká, - nemohu se nyní vzdálit. Sezóna je v plném proudu, spousta obchodních cestujících navštívila naše město. Hojná příležitost pro poučení, a já nejsem ještě dostatečně poučen. Svatební obřady se skončily. Oddával nás náš dobrý známý z Bohuslavovy kavárny vdp. Burda. Do jeho rukou, nevěsta i já, složili jsme slib věrnosti. Promluvil k snoubencům i svatebním hostům hlubokou řeč, která obsahovala tolik pozoruhodných myšlenek jako vánočka hrozinek. - Manželství, - pravil důstojný pán, - je stav, ve kterém je žena poddána muži, aby vládla. Muži náleží prestiž jako vládci domácnosti. Jest účasten poct, neboť on je navenek hlava rodiny. To je podle psané ústavy. Ve skutečnosti je žena takzvaný rozhodující činitel. Žena drží vládu po způsobu tajemníků, kteří předstírají, že vykonávají rozkazy svých pánů. A proto každá žena, jež míní zůstati v držení moci, počíná si tak, že nasazuje své myšlenky do mysli manželovy a trpělivě čeká, až vydají plod; a pak poslušně následuje slov manželových. Vládu nechť vykoná žena tvrdě, ale jemně. Neučiní ničeho, co by zranilo sebevědomí manželovo a snížilo jeho vážnost. |
| Karel_Polacek |
18.10.2004 8:03 Popis osoby. Prostřední postavy, šedý oblek, hnědé vlasy, oválný obličej. Zvláštní znamení: bradavička u kořene nosu. Dívám se na něho a vidím: to je on. Když jsem seznal jeho totožnost, hrál právě velkou hru. Hlásil sto, sedm červených a zelenou pomáhající. Udělal na nás sto čtyřicet. Byl spokojen a pravil: - Dostanu čtyři zlaté osmdesát. - To dostanete, - pravím, a vyplatili jsme, co inu náleželo. Pak jsem povstal, opásal jsem se řemeny, vzal jsem přílbu na hlavu a pravil: - A nyní vás, Salamánku, zatýkám jménem zákona pro krádež mikrofonů a reklamních aparátů. On se zasmušil a odpověděl: -Já nezapírám, pane strážmistře, a půjdu bez řečí s vámi. Ale je to škoda. Mohli jsme udělatještě aspoň jednu rundu. Vedl jsem jej do vazby okresního soudu. Byl jsem velmi rozmrzen, že se nám spoluhráč tak spustil. Cestou probral se ze zamyšlení a pravil: - Ale toho betla nemohli jste nikdy vyhrát, nepřijít pan Tšpon do štychu. - To je pravda, - odpovídám, - ale on když má sedm od jednoho lajeru, musí hledat tu osmu. To je povinnost. Ale vy, - dodal jsem, - vy byste se mohl, Salamánku, stydět. Takový hráč a dá se na zlodějství. Copak by to nešlo živit se poctivě? - Inu, je to osud člověka, - povídá. Rozhněval jsem se. -Já vám dám osud člověka. Je to špatnost od vás. Počkejte, oni vám to naměří. Osm pytlů ve mlejně do vás hodí. Já vám sám zatlačím, abyste věděl. Osm měsíců karty neuvidíte. Styděl se, div neplakal. Ale co je to platno, přišli jsme o třetího. - No, nyní už bude lépe. Máme tu našeho ženicha, - ozval se za námi pan Tšpon. Rozhodil karty do půlkruhu a velel: - Tak, malá dává. Asi po třetím kole otázal se strážmistr: - A cože tu není ještě pan Tachecí? Pan řídící zavrtěl hlavou. - Nevím, proč se opozdil. Bývá vždycky tak přesný. Obrátil se ke mně a vysvětloval: - Pan Tachecí je zdejší osadník a dělá nám třetího. Nemohu říci, že bych s ním hrál rád. Hraje dobře a platí správně, ale on je takový, jak bych to řekl... - Takový mrtvý, - podotkl strážmistr. - Ano. Nesmrdí, nevoní. Dostane dobrou kartu - a nic; špatnou kartu a zase nic. Nemluví, nesměje se a pořád má takový výraz, jako by mu někdo křivdil. Sotva to dořekl, vstoupil do dveří menší, zavalitý pán. Hlavu měl holou, tvář bledou a visutou jako z měkkého těsta a oči smutné. Tiše pozdravil, svlékl kabát a zasedl ke stolu. Obdržel kartu, vydal ze sebe neurčitý zvuk a vynášel. Po chvíli přišla Martička, posadila se vedle mne a položila mi ruku na rameno. Pan Tachecí pohlédl na ni, odkašlal si a pronesl dutým hlasem: -Pane řídící, já bych prosil o dovolenou. - K čemu potřebujete dovolenou, pane Tachecí? - podivil se pan Tšpon. - Já bych se chtěl oženit, - vece smutný muž. - To můžete. Kdo vám brání? - Brání mi to, že musím s vámi denně zasedat, takže nemám k ženění času. - Dobře, pane Tachecí. Uděluji vám dovolenou na den. Zajdete si s nevěstou na radnici, vyměníte si slib věrnosti a po sňatku přijďte sem. - Den je málo, pane řídící. - Proč málo? Za čtyřiadvacet hodin možno se oženit nejednou, ale pětkrát. Pan Tachecí si otřel čelo kapesníkem. - Když ono... já totiž nemám ještě nevěstu... a jak se mohu seznámit s dívkou, musím-li tu denně působit? - To je pravda. Tak vám dávám čtrnáctidenní dovolenou. Pak ale se mi v pořádku vraťte. Smutný muž poděkoval a hlásil melancholicky červenou stovku. Když bral od každého osmdesát krejcarů, zavrtěl se nepokojně a zavzdychal. - Máte ještě něco na srdci, pane Taehecí? - tázal se pan Tšpon. - Já totiž... ani bych nemusel si brát celých čtrnáct dní... - Nuže?... - Ono jaksi... Tadyhle se dívám na slečnu dceru... Už ji dlouho pozoruji. Zalíbila se mi a míním, že by se mi hodila za manželku. Kdybyste mi ji ráčil dát, pak bychom snad ani nemuseli přerušit zasedání. Já bych svoji usedlost prodal a přestěhoval se sem. Pan řídící se pousmál a pravil: - Vaše myšlenka by nebyla špatná, jenomže přicházíte pozdě. Martička už je zasnoubena. Tady je její ženich. - A ukázal na mne. Smutný muž spočinul na mně melancholickým zrakem a vydal ze sebe zvuk politování. - To je chyba, - vece. Zabubnoval prsty na stole a pravil: - Pan strážmistr mi hlásí kulovou sedmu? To mu dám flek pod obojí a vynáším. Příště KAPITOLA 27 * Svatba * Povídka o ženě, které nebylo nic vhod * Závěr |
| Karel_Polacek |
18.10.2004 8:02 26 * Zasnoubení * Kterak pan Salamánek přestal být třetím * Pan Tachecí prosí o dovolenou Čtenáři, kteří trpělivě sledují moje vypravování, a kteří mají přátelský zájem na mých osudech, nesou snad nelibě časté odbočky, které nalézají nezajímavými a nicotnými. Prosím svoje přátele a známé za odpuštění, že jsem zneužíval jejich shovívavosti, a nyní se vracím k tomu, abych popisoval svůj život. Martička... Často jsem vyslovoval toto drahé jméno, a ani uprostřed rozmarné společnosti, ani uprostřed zápolení neopouštěla mne představa této rozkošné bytosti. Během doby vyměnil jsem si s ní několik lístků. Obsahovaly pouze pozdravy a několik běžných poznámek. Avšak já cítil z jejích řádků, že je mně nakloněna, ač jsem ničím nepřispěl k tomu, abych rozmnožil její sympatie. Hořce jsem si lál za svoji ostýchavost, která mně bránila, abych k ní přistoupil s rozhodným vyjádřením. Když jsem dostal dopis od pana řídícího Tšpona, ve kterém mne zval na zápas, tu jsem si řekl, teď nebo nikdy, nechci-li slouti sketou. Plál jsem mužným rozhodnutím když jsem se ubíral k nádraží, a sedě v kupé, spřádal jsem v mysli řeč, jež zanedlouho bude vyznáním lásky tomuto děvčeti. - Drahá slečno, - řeknu, - snažně vás prosím, abyste mne vyslechla. Závisí na tom mé štěstí. Chováte-li jen trochu sympatie k mladému muži, který před vámi stojí... Ne, tak nikoli. Nýbrž: - Zajisté jste poznala, že vaše společnost mi není lhostejná... - To také není to. Musím promluviti delikátněji - Nejsem krasořečník, slečno, . a můj cit je k vám tak horoucí, že mate moje myšlenky a dává mi pronášeti nejapná slova. Dovolte, abych se vás otázal, nechtěla-li byste kráčeti se mnou ruku v ruce životem. Nebot bez vás není mi v širém světě štěstí... To je dosti dobře řečeno. Prosté a rozhodně. Jenom varovati se květnatých úsloví. Po celou jízdu vlakem upravuji a pořádám svoje vyznání, a když se blížím k cíli, jsem přesvědčen, že moje procítěná slova neminou se účinkem. Opravdu, jsem chlapík a divím se sám sobě, kde se vzala moje hladká výmluvnost. Opustil jsem stanici a vstupuji do vesnice. Míjím známou alej ovocných stromů, jichž listí zbarvil podzim. Spatřil jsem stavení pana řídícího Tšpona. Teď... Jakže promluvím k slečně Martičce? Počkejme: - Drahá slečno, já... Ne, tak tomu není. Na počátku bylo něco o sympatiích... Běda mně! Cítím, že jsem zkrušen málo myslností a že moje mysl byla zachvácena zmatkem. Se zběsilou zlobou proti sobě jsem vyrazil a dal se šíleným klusem po cestě. Náhodnému pozorovateli naskytl by se pohled na mladého muže, jenž jako štípnut ovádem, bezhlavě opisuje spirálu, jejíž ohnisko je dům pana Tšpona. A zakončení onoho ztřeštěného běhu jevilo by se asi takto: u vrátek domu pana Tšpona stojí mladá dívka. Náhle přiřítí se odkudsi zbědovaný mladý muž. Mladá dívka rozevírá náruč, do které bez dechu klesne onen šílenec. Mezitímco ona konejšivě hladí jeho rozcuchaný vlas, vychází ze dveří stařík, který volá: - Á, tady ho máme. Martičko, nestůj venku a odveď svého ženicha do stavení. O lásce a podobných věcech můžete mluvit až pak. Teď jej nutně potřebujeme, protože nemáme třetího. Dívka odběhne do stavení a stařík láskyplně uvádí mladíka do pokoje... U stolu seděl pán v šedé četnické uniformě. - To je pan strážmistr Houra, - představoval pan řidicí, - a to je ženich naší Martičky. Ženich! Jak je to všecko jednoduché... Tak tedy ženich. Pan řídící říká, že ženich. A to tedy je Martička nevěsta, moje nevěsta... Pan Houra povstal, srazil podpadky, podal mi ruku a pravil: -Vítám vás a blahopřeji. Já už o vás mnoho slyšel. Dnes si aspoň zahrajeme. Máme smůlu od té doby, co jsme ztratili Salamánka. - Kdo je to? Pan strážmistr se zasmušil. Mávl rukou a pravil: - Hanba mluvit. Dnes se nesmí nikomu věřit. Pan Tšpon jej odněkud přivedl. Hrál dobře, to je pravda. Několik dní s námi působil k úplné spokojenosti, když tu jsem dostal služební rozkaz, abych pátral po jakémsi Bedřichu Salamánkovi, 7. dubna 1894, v Praze narozeném, svobodném, tamtéž příslušném, soukromém úředníku, nyní neznámého pobytu. - A proč? - V dubnu 1928, - pokračoval pan Houra služebním tónem, - prodal obviněný vetešníku Bohumilu Hellerovi tři telefonní sluchátka za 45 Kč. Bohumil Heller byl pak vyrozuměn, že mikrofony byly odcizeny, a proto, když asi za čtrnáct dní přišel obviněný k němu opětně prodávati takové sluchátko, chtěl jej zadržeti, ale obviněný z obchodu uprchl. Později bylo zjištěno, že jedno sluchátko bylo odcizeno Františkovi Jilemnickému, obchodníkovi, a druhé z kavárny U červeného orla. Měly cenu po sedmdesáti Kč. Vlastníci dvou ostatních mikrofonů zjištěni nebyli. Mimoto udal Maxim Schmidt, že obviněný odcizil mu dva reklamní aparáty se dvěma zrcadly a skly v úhrnné ceně 1090 Kč. |
| Karel_Polacek |
12.10.2004 8:24 Mechanicky narazil si klobouk a jako střela pílil ke dveřím. Ale vchod mu zatarasil hostinský, jenž byl starostliv o zaplacení... Detektiv mu vtiskl šilink do ruky a vyřítil se na ulici. Jeho kroky nesly jej do Doughtyho ulice. Zastavil se před domem, kde nalezl onen svitek papíru. Snad zde nabude mlhavý obraz, který se tvořil v jeho duši, určitějších obrysů. Co utěsňoval onen svitek? Položil jej na zem a postál nad ním v zadumání. Pak sebral jej a vstoupil, puzen neznámou mocí, do domu. Tam vyhledal byt domovnice a zaklepal na dveře. Otevřela mu stařena, která nedůvěřivě měřila návštěvníka. Detektiv vstoupil do světnice. Počal se vyptávati na obyvatele domu. Narazil na nevlídnou odmítavost i zamlklost domovnice, která rozvázala teprve, když se detektiv vykázal svojí legitimací. - V našem domě, sir, - vykládala stařena znepokojeně, - bydlí samí počestní nájemníci. Obávám se, že nenajdete, co jste hledal. - To je moje věc, - prohlásil detektiv, - na vás jest, abyste odpovídala na otázky. Tu mu domovnice vyjmenovala všechny nájemníky, jejich povolání, povahu a záliby. Podle jejího vypravování nebylo mezi nimi nikoho, kdo by mohl vzbuditi zájem policie. - Počkejte, - zarazil ji Mr. Sullivan, - pravila jste, že v prvním patře bydlí slečna ďHarmonville. Kdo je ta dáma? - To je... nějaká Francouzka. Říká se, že je markýza. - ďHarmonville... - mručel detektiv v zamyšlení. -Já myslím, že je Ruska. Někteří jí říkají Naděžda. - A čím je? - Čím...? Počkejte... něčím od divadla, myslím... - Od kterého? - To já nevím. - A proč myslíte, že jest od divadla? - Protože k ní chodí páni a nosí jí kytice. Tak si myslím, že musí být od divadla. - A kteří páni k ní chodí? - Já je neznám. - Koho vídáte nejčastěji? - Takového... co mívá pokaždé jinou kravatu. - Je štíhlý? Blondýn? - Ano... blondýn, ale trošku do červena. - Well. A nemá jizvu pod levým okem? - Vidíte - opravdu! Ještě jsem si myslela, od čeho by to mohlo být. - Není to lord Blackberry? - Neslyšela jsem ho jmenovat. Aleje to hezký, mladý člověk. A dává štědré spropitné. - Také nosívá té dámě kytice? - Ten? Ani ne. On jest asi její opravdivý nápadník. - Děkuji vám, paní. Okamžik nato vidíme Mr. Sullivana v telefonní budce. Záhy přibyli na místo dva civilní strážníci. V jejich průvodu odebral se Mr. Sullivan, aby v bytě zajímavé Francouzky učinil prohlídku... Brzy nato přibyl do úřadovny Scotland Yardu náš známý lord Blackberry, provázen jsa dvěma zamlklými muži. - Haló, lorde, - uvítal jej Mr. Sullivan s příjemným úsměvem, - jak je to dávno, kdy jsem vás měl potěšení naposled spatřit? - Nedávno, Mr. Sullivan, nedávno, - odvětil lord ledově, - a skutečně nechápu, proč jsem tak obtěžován... - Prosím za prominutí, - pravil Mr. Sullivan galantně, - potřeboval bych ještě malé vysvětlení. Neznáte toto? A položil před lorda Blackberryho zlatý, těžký náramek, zřejmě starožitná práce. Lord zpopelavěl. - Nuže...? - naléhal Mr. Sullivan. - Mlčíte? Pak vám musím sám říci, že jste jej daroval miss ďHarmonville. Tuším, že to od vás bylo neopatrné. Ale lord nabyl opět svého klidu. - Snad jsem daroval, - pravil, - a co dále? - Ten náramek pochází z pozůstalosti miss Flowerové. - Opravdu? - Možná, že se nemýlíte. Pamatuji se, že teta Rebekka darovala onen náramek mé matce k narozeninám. - Obávám se, že nemáte pravdu. Není známo, že by miss Flowerová něco někomu darovala. Tento náramek je v seznamu uloupených skvostů. - Pozoruji, - vece stísněně lord Blackberry, - že mne podezříváte z onoho zločinu... - Zdá se. - Zapomínáte, pane, že jsem vám dokázal alibi. Hrál jsem po celou onu noc bridž se svými přáteli... - Ničeho nezapomínám. Nepřipomínejte mi toho, neboť se hanbím za svou lehkověrnost. Bridž! A já, hlupák, zapomněl, že během pauzírování v bridži možno spáchati ne jednu, ale dvě vraždy... Pan ředitel Justic se odmlčel a zádumčivě zažehl viržinku. - Nuže? - naléhali posluchači. - Lord Blackberry se doznal. Jeho spoluhráči nemohli si uvědomit, byl-li lord během doby, kdy nehrál, přítomen. Z dalšího výslechu vysvítá, že si Blackberry najal auto, dojel k domu miss Flowerové a přesvědčiv se, že její služka má toho dne skutečně dovolenou, spáchal vraždu... - A co onen svitek papíru? - tázal jsem se. - Ano. Málem bych zapomněl. Jak vypovídá kapitán F. O. Barton, lord Blackberry vzal z rukou zřízencových balíček karet, s něhož strhl obal, který mechanicky zastrčil do kapsy. Na to se kapitán jasně pamatuje. Onoho papíru pak použil lord Blackberry k utěsnění náramku, jehož zámek byl příliš volný. Ostatně brzy vypadl, náramek se rozevřel a ona Francouzka musila jej uložit do kabelky... - Co se stalo s lordem Blackberrym? - Byl oběšen téhož roku. - Dobře se mu stalo, - pravil pan Lebeda tvrdě. - Kdyby byl hrál mariáš, pak by nemohl přijít na takové hanebné myšlenky... Příště KAPITOLA 26 * Zasnoubení * Kterak pan Salamánek přestal být třetím * Pan Tachecí prosí o dovolenou |
| Karel_Polacek |
12.10.2004 8:23 25 * Lord Blackberry, jeho zločin a hanebná smrt - Dovolte, - pravil pan ředitel Justic, - abych pověděl nejprve několik slov o povaze a pověsti lorda Blackberryho. Lituji, že nemohu vám podati dobrých zpráv, neboť pověst tohoto mladého muže byla skutečně velmi špatná. Což je tím hodnější politování, ježto jeho zvěčnělý otec Sir William byl mužem obecně váženým. Byl stoupencem konzervativního směru a kromě toho byl ctěn jako vynikající znalec irských teriérů. Žádné z vlastností svého váženého otce nezdědil lord Blackberry. Byl lehkomyslný a náchylný k rozmařilosti. Již jako dítě zanedbával nedělní školu a více než četba bible zajímaly jej sportovní zprávy. Ostatně byl výtečný hráč póla a těšil se proto v amatérských kruzích značné popularitě. To je však jediná dobrá vlastnost, o které je mi možno mluviti. Jinak měl pověst muže rozmařilého a výstředního. Obýval rozsáhlý a přepychový byt na Trafalgar Square. Vedl život okázalý, k němuž prostředky opatřovali lichváři, neboť mladý muž po smrti svého váženého otce promrhal rodné dědictví, které nebylo nepatrné. Nechtěl bych přeháněti, ale domnívám se, že pověst, která pravila, že se lord Blackberry oddává podvodně hře v karty, asi nebyla daleko pravdy. Z jeho rozsáhlého příbuzenstva zbyla zmíněná miss Rebekka Flowerová. O ní se musím zmíniti trochu rozvláčněji, neboť je to hrdinka tohoto pochmurného dramatu. Miss Rebekka byla, tuším, sestřenice zvěčnělého sira Williama. Byla to dáma pokročilého věku, jejíž přísné zásady jí nedovolily, aby se provdala. Trávila svůj život, úplně odvrácena od světa, pouze ve společnosti staré služky a surinamské opičky. Povídalo se o ní, že tato podivínská dáma holduje mysticismu a teosofii. Dále se ví o ní tolik, že byla majitelkou sbírky starožitných šperků nebývalé ceny. Její klenotnice byla proslulá, avšak málokterému znalci bylo dopřáno na vlastní oči spatřiti ony skvosty. Konečně připomínám, že svého synovce nepřijímala, ježto byla skoupá, obávajíc se, aby mladý muž neprojevil přání, děliti se s ní o výtěžky jejího jmění. Počátkem listopadu roku devadesátého pátého byl Londýn uděšen zprávou, že miss Flowerová byla ve svém bytě nalezena zavražděna. -Služka nalezla svou paní na loži s proříznutým hrdlem. Byt byl vyloupen. Skříně vypáčeny a veškeré peníze a proslulá sbírka skvostů zmizela. Stará služka, vyslýchána, mohla udati pouze tolik, že toho dne jí miss Rebekka dovolila k příbuzné. Když se vrátila, byla paní již mrtva. Nic více nemohly vyšetřující orgány z uděšené stařeny dostat. Vražda podle nálezu soudních lékařů musela se stát mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou noční. Vrah, jak soudily bezpečností orgány, vstoupil nerušen do domu, otevřev si domovní vrata i byt paklíči. Pátráním byl pověřen proslulý tehdy detektiv Mr. Sullivan. Při výslechu se dověděl, že služebná měla pravidelně čtvrtek volný, který mohla po celý den i noc tráviti mimo dům. Z toho detektiv usoudil, že vrah musel být zasvěcen do této okolnosti a jeho podezření padlo přirozeně na lorda Blackberryho. Lord byl zatčen a podroben přísnému výslechu. Avšak musel být k velké mrzutosti Sullivanově záhy propuštěn, neboť prokázal skvělé alibi. Uvedl, že v oné nešťastné noci ze čtvrtka na pátek hrál v Good-Yellows-Clubu bridž, kteroužto okolnost přísežně potvrdili jednak jeho partneři, jednak personál klubu. Výpověď spoluhráčů lorda Blackberryho nemohla býti brána v pochybnost, neboť jak kapitán F. O. Barton, tak sir Carwell esq., i pan McLee, majitel továrny na lodní plachtoviny, byli občané výtečné pověsti. Mr. Sullivan byl nucen omluviti se lordu Blackberrymu a propustiti jej z vyšetřování. Mr. Sullivan byl nyní v situaci věhlasného detektiva, jenž ví, že k němu jsou upřeny oči veřejnosti, a jenž nemá nejmenší stopy, která by vedla k osvětlení záhadného případu. Mrzut a mysli rozhárané ubíral se Mr. Sullivan londýnskými ulicemi, kloně k zemi hlavu obtíženou starostmi. - Bridž... - mručel, - hrál celou noc bridž... Nenáviděl v té chvíli lorda Blackberryho, jenž mu unikl svým skvělým alibi. - Bridž... V Doughtyho ulici spatřil před jedním domem svitek papíru. Bezmyšlenkovitě jej zvedl a kráčel dále. Po chvíli seznal, že sedí v jednom výčepu. Sklenice džinu stála před ním. Seděl drahnou chvíli za stolem a jeho prsty si hrály se svitkem papíru. Mimoděk rozbalil papírek a shledal, že drží v ruce obal z bridžových karet. Mr. Sullivan pocítil, jako by se mu v mozku zajiskřilo. Prudké vzrušení ho opanovalo. Sbalil opět papírek a podrobil jej bedlivé prohlídce. Papír se mechanicky stočil do svitku. Detektiv soudil, že obal z hry bridže sloužil patrně k utěsnění něčeho volného. Ale čeho? Ostatně proč plýtvá svým kombinačním důvtipem nad neužitečným kouskem papíru? Než detektiv cítil v sobě vzrůstající nepokoj, který mu napovídal, že v ruce drží klíč k tajemství, které ho znepokojovalo. |
| Karel_Polacek |
4.10.2004 11:13 - Co činí? - tázal jsem se. - Co činí? - opáčil pan Lebeda a zachechtal se potupně. - Hrají bridž. - Bridž! - vzkřikl jsem. -jak zajímavé! Můj zvěčnělý tatíček přál si poznati tuto hru, ale nebylo mu to dopřáno. Snad by bylo dovoleno přihlížeti? - Zadržte, - zvolal pan Lebeda hromovým hlasem. - Půjdete-li k nim, pak vás nechci znát. Mlčel jsem udiven. Ještě nikdy jsem neviděl svého patrona tak rozkaceného. Ten zadýmal z viržinky a pak pokračoval rezavým hlasem: - Bridž... Hm. Představte si hru, ve které se nemusí přebíjet. - Opravdu? - Ano. Dále vězte, že není dovoleno během hry platit. - Jakže? - Ano. Oni zapisují výtěžky i ztráty do sešitku. A po skončené hře se nějakým nenápadným způsobem vyrovnávají závazky. Během hry se musí zachovávat naprosté mlčení. Kárati spoluhráče, vytýkati jeho chyby, jásati nad vítězstvím, tupiti poražené je shoking. - A prosím vás... Co pravíte? - Tak jest. My čeští lidé jsme živého temperamentu. Naší národní povaze hoví hry, při kterých možno uplatňovati tradiční pořekadla a břitká úsloví, jež jsou nám drahým odkazem našich předků. Není ani na úkor hry, jestliže při ní hlasitě prozpěvujeme. Při některých situacích je to dokonce nutno, jak sám víte... - Kdybysi za mořem byla... - zapěl jsem s porozuměním. - Zajisté. A nyní jsme svědky tendence roubovati bridž na náš národní organismus. Představte si, kamaráde, že po skončené hře, třeba byste byl těžce zničen, máte povstati, uctivě se spoluhráčům pokloniti a poděkovati se: I thank partner. Ještě že nežádají, abyste s obnaženou hlavou zazpíval: Home, sweet home... Udeřil na stůl a zvolal: - Zvítězili jsme ve světové válce nebo jsme byli poraženi? Což jsme rabi cizáků nebo samostatný národ? Jsme svobodni po třistaleté porobě nebo jsme nadále spoutáni? Dáme si rušiti domácí tradici a vydáme se v plen cizákům? - Nikdy! -zahlaholil pan ředitel Justic. Nastala chvíle mlčení, kterou přerušil pan ředitel Justic slovy: - Dlužno se vším souhlasit, co řekl přítel Lebeda. Já sám se přiznávám, že jsem byl mnohdy okolnostmi nucen hráti tuto hru. Věřte mi, že nemám příjemných vzpomínek na... bridž. Kdysi jsem se zapomněl a vytkl spoluhráči, že hraje jako ponocný. Byl z toho jakýsi konflikt. Kýchl do kapesníku, zatroubil na nos a rozváděl svou řeč. - Náš přítel Lebeda zapomněl uvést ještě jednu okolnost, která svědčí v neprospěch bridže. Je to nekonečně dlouhé pauzírování. Během pauzírování vám narostou vousy, můžete se dát oholit, vyřídit některé záležitosti a ještě vám zbude čas kochati se pohledem na kožené tváře vašich spoluhráčů. Kdybych se neobával, že vás budu nudit, vypravoval bych příběh, jenž charakterizuje funebrácké tempo oné hry. - Vypravujte, - povzbudil jej pan Lebeda. - Přineste mi jedno moka, - obrátil se pan ředitel Justic na číšníka. Pak pokračoval: - Znáte příběh lorda Blackberryho? - Neznáme. - Ovšem. Přihodilo se to v dobách mého mládí. Tehdy mne obchodní záležitosti nutily cestovat po světě. Přihodilo se to, tuším, v Leicestru... ne, nikoliv - v Londýně, v letech devadesátých. Onen případ je v kriminálních análech londýnské policie zaznamenán pode jménem "Aféra miss Rebekky Flowerové". Slyšeli jste něco o Mru Sullivanovi, členu tajné policie? - Nikoliv. - Výtečný chlapík tento Mr. Sullivan. Bystrá hlava. Obratný kupodivu. Teprve nedávno, jak mi sděluje můj obchodní přítel, odešel do penze. Ještě dnes, ve svém vysokém stáří, je proslulý jako obratný hráč golfu... - K věci pane řediteli. - Ba, máte pravdu. Jsem poněkud rozvláčný. Tedy v Londýně jest starobylý Good-Yellows-Club. Zatraceně, kdy mi přinesou to moka? Příště KAPITOLA 25 * Lord Blackberry, jeho zločin a hanebná smrt |
| Karel_Polacek |
4.10.2004 11:13 24 * Knírek s monoklem * Filosofie brid~e * Případ lorda Blackberryho Herna poskytovala obvyklý vzhled podniků toho druhu. Zelené stolky byly plně obsazeny pány i dámami; a v místnosti se tě~ce převaloval tabákový dým. Ba, nechyběli tu ani ~achisté. Utrpení, které jim působil hluk, zračilo se v jejich soustředěných tvářích. Av~ak nikdo jich nedbal. Pozoroval jsem, ~e jako v~ude jinde, i tu byli ~achisté nejméně vá~eni. Snad proto, ~e jsou hosté příli~ nevýnosní. Pan Lebeda mne představil panu řediteli Justicovi, jeho~ klidná otylost vzbuzovala důvěru a dávala tu~iti rozvá~ného a zku~eného hráče. Sotva jsme usedli ke stolku, tu vynořil se odkudsi smokink, v něm~ vězel mladík s knírkem. Na tenkém krčku viklala se mu příli~ velká hlava a jeho tvář byla pomačkaná, jak to vídáme u novorozeňat. Údělem mladíkovým bylo vésti časté půtky z monoklem, jemu~ se asi nelíbil pobyt v této dětské tváři. Ten jinoch zahuhňal několik slov, z nich~ jsem vytu~il, ~e onen monokl s knírkem je celkem vzato dr. Znamenáček a úředníkem ministerstva zahraničí. - Zahrajete si s námi, pane doktore? - otázal se jej bodře pan ředitel Justic. Zpozoroval jsem, ~e pan Lebeda nespokojeně zavrčel. - Eh, hráti? - zahuhňal mladík, upevňuje si monokl, - a co... ehm... se hraje? - Ambo-jamo. - Tak... ehm... licitovaný mariá~, tu~ím... jak? - Tak jest. Umíte hrát ambo-jamo? Pod smokinkem rozzuřil se krátký boj. Konečně knírek s jakýmsi odhodlaným úsměvem usedl. - Smluvenou partii brid~e... - pronesl jako na omluvu, - čtvrtý se je~tě nedostavil... politováníhodná nedochvilnost. C~ est ca. Mo~no zatím pohráti ambo-jamo. - Milý pane, - přeru~il distingovaný monokl pan Lebeda, - mariá~ se nehraje "zatím". Buď se hraje nebo se nehraje. - Eh, pardon! - omluvil se mladík a zručně zamíchal karty. Ukázalo se, ~e onen knírek projevuje pozoruhodné schopnosti hráčské. Av~ak spoluhráče drá~dil onen shovívavý úsměv, jím~ mladík provázel svoji hru. Zejména panu Lebedovi nelíbily se drobné chyby, jich~ se monokl dopou~těl, a které dělaly dojem úmyslnosti. - Oh, lála! - omlouval chybné vynesení, -jakýsi faux pas... Prosím, omluvte mne. Dlouho nehrál tuto hru. Odvykl si. Pobyt v cizině, zajisté... Tam ona hra neznámá... Hráli jsme se stísněnou myslí. Přítomnost mladíkova působila nám nevolnost, jako bychom polkli kostěný knoflík. Av~ak brzy byli jsme zbaveni jeho společnosti. Do herny vplul tě~ký oblak moderního parfému a s ním kudrnaté mikádo, zbytečně hluboká dekoltá~ a jasnými barvami pomalovaná líc. - Milosti! - vzkřikl mladík a hnal se dámě po ruce. - Dobrý večer, doktore, - za~veholila dekoltá~. - Společnost je zde? - V~echno připraveno a zmíráme touhou po vás, - povykoval mladík. Obrátil se k nám: - Páni prominou. Zadán na brid~. - Spánembohem! - zařval pan Lebeda svým sklepním basem. Nad na~ím stolkem se rozhostilo ticho. Po chvíli jsem se otázal: - Kdo byl ten pán? - Výtečný mladík! - zvolal nad~eně pan Justic, jeho~ temperament nutil v~ecko posuzovati optimisticky. Pan Lebeda temně vrčel jako pes, jemu~ odnímají kost. Bylo vidět, ~e se v něm převalují mračné my~lenky. Vytáhl slámu z vir~inky a ukázal k oknu. - Pohleďte tam, - velel. Pod lampou se stínítkem ze zeleného hedvábí seděli čtyři hráči. Pán s monoklem a dáma s hlubokou dekoltá~í mezi nimi. Dr~eli karty v ruce, ale jejich tváře připomínaly kamenné masky soch, jaké jsme zvyklí vídati na státních budovách. Tato partie byla pokryta jinovatkou chladného mlčení. Zdáli se provozovati velebný, davu nesrozumitelný nábo~enský obřad. A kdy~ někdo z hráčů vynesl kartu, tehdy tak činil s takovou váhavostí, ~e připomínal některé filmové scény, jich~ tempo jest určeno zpomalovacím aparátem. |
| Karel_Polacek |
27.9.2004 16:21 - Komando! - Pas! - Pomůžu! - Mám rabáka! - Všecko žije! - Solit znova jako doma! Tak hrávali den ze dne a čas plynul. Úředník Martinovský mladší pohrdal osvěžením ve volné přírodě a šenkýř zanedbával svou živnost. A když z posečených polí zaválo chladem a vlaštovky usedaly na telegrafní dráty, tu seznal šenkýř, že hrou upadl do veliké bídy. Prohrál všechny úspory a běžné peníze a kromě toho uvalil na svůj dům nemalý dluh. Zatímco oni dva cestující se rozjeli na túru, jsouce tak říkajíc na svém, vítězil úředník Martinovský mladší tak, jako by mu v kartách hospodařil plivník. Martinovský mladší se stal věřitelem hostinského, jenž mu odevzdával celou denní tržbu. Když úředník odjížděl do Prahy, tu nesl si v kapse smlouvu, podle níž je hostinský povinen poskytovati jemu i rodině zdarma letní pobyt i se zaopatřením na účet dluhu z karet. Martinovský mladší byl spokojen, že má nadosmrti zaručen letní pobyt zdarma. - A každého roku, když se počínaly obvyklé hovory, - kam pojedete letos? - odpovídal: - Letos pojedeme asi do Kostomlat. - Protože kolegové vrtěli nad tím nedůvěřivě hlavou, proč právě do Kostomlat?, dodával s úsměvem: - Do Kostomlat na své statky. Mimo nadání bylo mu uvěřeno, že je vlastníkem statků na venkově. Neboť jeho přátelé nedovedli by si jinak vysvětliti, že by byl člověk, který by byl ochoten strávit každé léto v Kostomlatech. A to se mu právě stalo osudným. Jeho představení navykli si naň pohlížeti jako na člověka zámožného, jemuž je úřadování vyražením a rozptýlením. Proto byl při povyšování dvakrát preterován. Když se domáhal vysvětlení, proč je opomíjen z postupu, bylo mu odpovídáno, že jsou zde úředníci potřební, kterým je úřad životním povoláním a jedinou výživou. Na všechny ty dlužno brát zřetel. Pan Martinovský mladší marně se namáhal přesvědčiti své představené, že jemu povýšení je co vláha květince a že nemá nic jiného než plat ze svého úřadu. Jeho vysvětlování setkalo se s lehkým pokrčováním ramen. Nevěřilo se mu, nevěřilo se člověku, který jezdí každý rok na letní byt do Kostomlat... Pan Lebeda se odmlčel. Zapálil si doutník a zamyšleně odfoukl modravý kouř. - Nuže, - naléhaly dámy, -jak se skončil tento příběh? - Konec toho příběhu, - odvětil pan Lebeda vážně, -je truchlivý a výstražný. Úředník pan Martinovský mladší, raněn ve své ctižádosti, chřadl a zemřel v poměrně mladém věku. - A ten hostinský? - Hostinský, vida, že by navždy byl otrokem svého dluhu, prchl jednoho dne pod pláštěm noci. Nikdy již nepřišel do Kostomlat. Vypravuje se, že odcestoval do jižní Afriky, dal se naverbovat k burské armádě. Bojoval pod generálem Bothou a padl. Takový je konec historie o panu Martinovském mladším... Chvíli panovalo zamlklé ticho. Pak se otázala jedna z dam: - A proč nám to vypravujete, pane Lebedo? - Pro poučení, - vece vážně pan Lebeda, - pro poučení a výstrahu! Vidíte z tohoto příběhu, že komando je hra zhoubná a že k ničemu dobrému nevede. - Máte pravdu, pane Lebedo. Já si umínila, že víckrát nevezmu karty do ruky. Složila jsem svému muži velký slib. Dívky, že už toho necháme? - Ano, necháme toho, - odpovídaly dámy, - věnujeme se raději něčemu užitečnějšímu. Vtom kráčel mimo jeden nemladý již muž, se skřipcem a s pleší. - Á, vida ho! Tady máme čtvrtého. Doktore, pojďte s námi hrát. -Já, dámy... - počal se brániti pán se skřipcem. - Žádné řeči. Vy jste čtvrtý. Dnes hrajeme naposled. - Naposled! Již nikdy více! - volaly dámy sborem. Muž se skřipcem, vida, že je obklíčen, vzdal se odporu. Byl uchopen pod paží a odvlečen do herny. Chvíli pohlížel pan Lebeda za nimi s úsměvem, pak pokývl hlavou a pravil: - Pohořel jsem se svým poučením. Nu, co plátno, nehodím se za misionáře. Pak dodal: - Nuže, mladý příteli, půjdem také do herny... Příště KAPITOLA 24 * Knírek s monoklem * Filosofie bridže * Případ lorda Blackberryho |
| Karel_Polacek |
27.9.2004 16:21 23 * O panu Martinovském, který bojoval a vítězil, ale vzal špatný konec * Zdá se, že pan Lebeda se nehodí za misionáře - Představte si, - pokračoval pan Lebeda, - že pan Martinovský mladší odjel s rodinou na letní byt do Kostomlat. Vidím úžas na vašich tvářích. Jakže? Do Kostomlat? Víte, v životě je leccos nevyzpytatelného. Jsou věci, které ohromí svou podivností. Tak je to s těmi Kostomlaty. Kdo by jezdil na letní byt do Kostomlat? Vždyť není to místo, které by bylo proslulé svými přírodními krásami. Není slyšet, že by skýtalo mnoho poučného pro toho, kdo dychtí poznati historické památky, a jehož přitahují místa, jež v naší slavné minulosti proslula. Není známo, že by v okolí Kostomlat byla svedena krvavá bitva, v žádném průvodci není uvedeno, že cimbuří kostomlatské bylo dobyto a pobořeno cizáckými hordami a obyvatelstvo odvlečeno do otroctví. Není zde chrámu, jenž by byl světu znám svými architektonickými půvaby; ani hřbitova, kde odpočívá nějaký velikán našich dějin. Ba, ani kláštera, plného zhýralých mnichů, o jichž neřestech šíří se zvěsti, tu není. Snad je tu vetchý zámek, po jehož ztichlých chodbách plíží se o půlnoci stín bílé paní, která kvílivě ohlašuje zkázu některého člena staro bylého rodu? Běda! Ničeho takového tu není. Kostomlaty jsou bídná ves v řepném kraji na trati severozápadní dráhy. Není tu nic ladného a potěšitelného. Všechno dýše zelenou nudou. Vidíte, a přece jel sem pan Martinovský mladší na letní byt. Snad měl zde příbuzné, u nichž doufal získati některé výhody při ubytování a stravování. Nic bližšího o tom není známo. Možná, že to byl jeho osud. Pan Martinovský mladší se svou rodinou vstoupil do Kostomlat. První večer byl třpytný a přívětivý. Ale druhého dne uvítalo probouzející oči kalné ráno. Z nebes tiše a melancholicky kanul šedý déšť. Byl takový nečas, jenž je schopen nás přesvědčiti o marnosti žití více než kterýkoli zarputilý myslitel. Kroky čvachtající v měkkém blátě a sychravost láme kosti. S kapuci na hlavě uchýlil se pan Martinovský mladší do místní hospody. Tam již seděli dva mužové, patrně obchodní cestující, kysele listujíce v jízdním řádě. Hostinský seděl u nálevního stolku, přilepen na svém místě jako podzimní moucha na okenní tabuli. Byl naplněn neláskou k všehomíru; a proto jej ani nenapadlo obsluhovati hosty, kteří ostatně si přáli buď opustiti Kostomlaty nebo zemříti. Déšť kanul bez přestání a minuty se vlekly krokem neduživců. Hostinský zachrochtal ze svého místa: - To je čas! Nikdo mu neodpověděl. Hostinský navazoval svou řeč, jako když sytá doga převaluje kůrku chleba v hubě. - To je čas, - tvrdil neústupně, - a ono, jak se zdá, - to vydrží, protože to je lezavý déšť. Pan Martinovský mladší ožil. Bylť natolik zdatným úředníkem, že hovor o počasí nemohl nevzbuditi jeho zájem. Přisvědčil a mínil, že je velký marast a že by bylo lépe pro zemědělce i letní hosty, aby se počasí obrátilo. - Ačkoli, - zakončil - déšť je dobrý na brambory a vlhkost způsobuje, že rostou houby. Hostinský žalně zažíval jako lačná šelma a povstal, hrabal se chvilku pod pultem a pak šouravým krokem přistoupil ke stolu, kde seděl úředník Martinovský mladší. Držel v ruce karty, které byly nabubřelé vlhkem, že byly dužnaté jako zelené lupeny. - Libo kartičky si hodit? - zašveholil. - Čas je mrzutý a je třeba se povzbudit. - Souhlasím, - odpověděl Martinovský mladší, - ačkoli doznávám, že příliš kartám nehovím. - Není ani třeba, - mínil hostinský, - zahrajeme si komando. Tuto hru může hrát i nejnevzdělanější mezek. Navrhuji hráti o šestáčky, ale bez limitu. Oba obchodní cestující byli získáni pro tuto ideu. Hráči usedli kolem stolu, jenž se viklal. Podložili kratší nohu pivním táckem a ponořili se do hry. Zanítil je karbanický oheň do té míry, že ani nezpozorovali, kterak se slunce vyhouplo z mraků. Paní hostinská musela obsluhovati hosty, neboť šenkýř byl úplně v zajetí hry. Od té doby sedávali oni čtyři pánové od bílého poledne do černé noci a plnili lokál stereotypními výkřiky: |
| Karel_Polacek |
20.9.2004 15:28 Pan Lebeda pohlédl na mne, zavrtěl hlavou a pravil mírně: - To bych neřekl. Hrál jste velmi slušně. Míjely dny a týdny závratnou rychlostí. Nastal podzim. Příroda odumírala, ale ve městě nastal rušný život. Jednoho dne vyhledal mne v závodě pan Lebeda a pravil: - Máte večer volno? - To víte, - odvětil jsem, - s vámi jsem vždy ochoten se utkati. Avšak pan Lebeda kynul odmítavě rukou. - To není to, - pravil. Pohlédl jsem naň tázavě. Schýlil se ke mně a mluvil přidušeným hlasem: - Znáte Klub krásných umění? Zavrtěl jsem hlavou. - To je zdejší exkvizitní klub. Spojuje zvučná.jména těch, kteří prosluli ve veřejném životě, s finanční šlechtou a nejstaršími rody této země. Dostaveníčko vznešeného světa. Tam se setkáváme s těmi, jichž jména jsme si zvykli čítati ve spojení s význačnými událostmi. Mám čest býti členem tohoto klubu. - A působí se tam? - Jestli se působí! - zvolal pan Lebeda nadšeně, - nikde nenajdete tolik druhů her, jako v tomto klubu. Pravě proto vás vyzývám, abyste mne tam provázel. Uvedu vás tam, co svého hosta. - Já však, - namítal jsem, - nenaučil jsem se pronášeti hladká slova a duchaplné myšlenky. Zvykl jsem si obcovati s prostými lidmi a obávám se, že bych, neznalý mravu vysokého světa, stržil posměch. - O, ničeho se nebojte! Jste úhledný mladík, vaše chování je prosté a nenucené. Věřím, že neučiníte ničeho, co by vzbudilo pozornost. Dal jsem se přemluviti a večer jsem doprovázel pana Lebedu do Klubu krásných umění. V jednom starém, barokním paláci na hlavní třídě pražské je tento klub. Je tak vznešený, že by tam mohlo strašiti. Ale světský ruch, který tam nyní panuje, dovedl by zaplašiti i nejodvážnější strašidlo. U vchodu nás uvítal vrátný, jehož vybrané vzezření činilo dojem, že tento muž je část vznešeného zařízení, které převzal klub po šlechtickém rodu, jenž vlastnil onen palác. Sotva jsme vstoupili, byl pan Lebeda přepaden třemi dámami. - Pane Lebedo! - volaly dámy jásavě, - miláčku, čekáme na vás! Potřebujeme čtvrtého do komanda! Pan Lebeda se s galantním úsměvem vyprostil z něžného zajetí a pravil: - Mé dámy, jsem nešťasten! Velmi rád bych si s vámi zahrál, ale mám zde hosta, jemuž se musím věnovat... - A kdo je ten pán? - tázala se jedna z dam. - Výtečný mladý muž. Doporučuji vám jej vaší přízni. Nadaný a vzdělaný mladý člověk... - Na tom nezáleží, - zvolala dáma netrpělivě - hraje také komando? - Myslím, že hraje. -Výtečně! Bude dělat pátého. - Mé dámy... - počal pan Lebeda laskavě - nechci vás zarmoutit, ale... - Žádné "ale"! Hrát se bude, rozumíte, pane? - Znáte příběh o panu Martinovském mladším? - Neznáme a nezajímá nás. Hrát se bude. - Podívejte se... Velmi poučný příběh. Pan Martinovský mladší, náruživý hráč komanda... - Kde je? Je tu? Přiveďte ho sem! Pan Lebeda zavrtěl hlavou. - Již ho není, - pravil truchlivě, - zemřel. Je to smutná příhoda... - Dej mu pámbu věčnou slávu, ale co my s mrtvým? Živého čtvrtého potřebujeme! - Pan Martinovský mladší, - pokračoval pan Lebeda chladnokrevně, - byl sice úředník nevysoké hodnosti, ale zato velmi ctižádostivý muž... - Podívejte se, nemluvte hlouposti, čas utíká... - Velmi ctižádostivý muž i celá jeho rodina byla ctižádostivá. Jeho sen byl, aby tak nenadále povýšil, že by udivil veškeré kolegy i své známé... - Vy jste nudný člověk, pane Lebedo... - Ač bohat nadějemi, byl nicméně chud na pozemské statky. A nejctižádostivější byla jeho žena, která toužila viděti celý svět u svých nohou. - Počkejte, já ji snad znám, - ozvala se jedna z dam, - není ona taková otylejší a nosí nejvíce růžové, myslím fréz, není hezká, ale dost milá. Já ji často vidívám u Juliše... - Snad.Jistě. Myslím že je to ona. Dovolte, abych pokračoval... Příště KAPITOLA 23 * O panu Martinovském, který bojoval a vítězil, ale vzal špatný konec * Zdá se, že pan Lebeda se nehodí za misionáře |
| Karel_Polacek |
20.9.2004 15:28 22 * Myslím, že včely dávají med * Klub krásných umění * Počíná se o Martinovském mladším Pan Dykast skončil svoje vypravování, za které byl odměněn pochvalou posluchačů. Je zkušenost, že vzpomínky mají mladé; a poněvadž pan řídící i pan Lebeda byli ve věku, kdy je člověk vášnivým pamětníkem, počalo se hýřit ve vzpomínkách. Já však, puzen neurčitou mocí, zvedl jsem se a vytratil se na zahrádku. Byla tam. Skloněna nad květem pozdní růže, trylkovala si roztouženou píseň. Neviditelný korzet stáhl mi hruď i vnitřnosti; srdce mi bilo až v hrdle. Nicméně dodal jsem si ducha, vykročil mužně směrem k ní a pravil: - Letos, slečno, budeme mít, jak se zdá, překrásný podzimek! Dívka se zarděla a odpověděla tiše: - Ano, pane ! Přemítal jsem hodnou chvíli, abych do zmatku svých myšlenek uvedl jakýsi pořádek; pak jsem dodal: - Vpravdě, nejstarší obyvatelé nepamatují tak krásného podzimku. Martička pohlédla na mne hlubokým zrakem; našpulila ústa, aby odfoukla kadeř, která ji lechtala na čele, a odpověděla: - Zajisté, pane. Vášnivě se mi chtělo říci jí krásná slova, nejkrásnější slova, která kdy k děvčeti promluvil mladý muž. Tak jsme stáli na cestičce a pod nohama nám chrupal písek. Zdá se, že jsem ji uchopil za malíček pravé ruky, když jsem pronesl větu: - Váš pan otec pěstuje včely? Z hrudi dívky vydral se povzdech; sklonila hlavu a pravila: - Máme dvanáct úlů. - Dvanáct úlů! - zvolal jsem s nadšením, - to je zajisté velmi mnoho... - A uchopil jsem ji za druhý prst. Zdálo se, že děvče toho nepozorovalo. Zádumčivě kreslilo podpatkem nějakou figuru v písku a mínilo: - To není mnoho. My měli až dvacet úlů. Ale loni nám včeličky pomřely... Mnoho včeliček pomřelo. - Mnoho včeliček pomřelo, - opakoval jsem horoucně, -jak vás lituji! To jste měla jistě velký zármutek? - A podržel jsem její ručku ve své pravici. - Ano, - vzdychla dívka. Nastala trapná pauza. Já se v duchu plísnil za svoji neodhodlanost, neboť jsem se cítil puzen vyjeviti jí své city. - Nyní, - tak jsem uvažoval, - musím jí říci, že ji miluji. Já jí to řeknu, kdyby se měl svět zbořit! Přece jsem mužský a ne hadr. Tady ji, chudinku, držím za ručku a mluvím o úlech. Co mi do úlů? O lásce dlužno promluviti! Tak řeknu nebo ne? Jistě řeknu. Co napočítám tři, už to bude venku. Tak pozor! Jeden, dva, tři! - Mi... - počal jsem. Dívka pohlédla mi s očekáváním do očí. Srdce mi zemřelo a já dokončil větu: - Myslím, že včely dávají med, že ano, slečno? - Ano, med i vosk, - odvětila dívka s uzarděním, a já... hola! cítil, že mi opětovala stisk niky. - Slečno! - zvolal jsem s nesmírným nadšením, - vy milujete včely, i já miluji včely... - Mladíku, - ozvalo se za námi, - máme čas na dráhu! Pohráli jsme si, pobavili jsme se v kruhu dobrých lidí a nyní je čas k návratu! S nevolí jsem se obrátil. Pan Lebeda stál za námi a netrpělivě zpytoval své hodinky. - Slečno, - pravil jsem k dívce, -je mi se, bohužel, rozloučit. Já doufám, že ne navždycky! - To také doufám, - odvětila dívka a čtverácky: - A těším se na další rozhovor s vámi, leč mějte na paměti, že rozhovor o včelách jsme definitivně ukončili. Doufám, že příště budeme mluvit zas o něčem jiném! Podala mi ruku a odběhla do domu. Pan Lebeda pohlížel za ní a pak pravil kriticky: - Žába je to, zdá se, pěkná! Škoda, že nejsem o dvacet let mladší! Všiml jste si, jaká má lýtka? Prostě rozkoš! - Dovolte pane! -zvolal jsem popuzen. - No, no... - mručel pan Lebeda, - vždyť já... copak už se mnou! Ale vzdát v každém čase ženské kráse čest jest povinností rozvitého muže... Když jsme seděli ve vlaku, tu s nevolí vzpomínal jsem na své nejapné chování a vybuchl jsem nahlas: - Byl jsem trouba! |
| Karel_Polacek |
13.9.2004 18:02 Posledně jsme bojovali u Molebského závodu; pak už bylo po všem a my v klidu a pořádku ubírali jsme se po sibiřské dráze na východ. Tamhle v Tomsku poznali jsme nějakého Šimandla, byl mladší untěroficer, v civilu byl kočím u nějakého kořalečníka na Mělníku. Povídá: - Bratři, vemte mne k sobě, já si s vámi hodím; já mám karbanickou universitu. - Beze všeho; ukaž, co umíš. On tedy s námi válčil, byl takový zádumčivý a takové myšlenky pronášel: - Čím je karta lepší, tím je to lepší, jak říkával starý Kauders ve Voticích. - A nad špatným listem se utěšoval: - Lepší špatná, než vůbec žádná. Musím říci, že od Tomska do Irkutska měl jsem náramné štěstí na stovky. Boží požehnání se rozprostřelo nad mojí kartou, až se všichni divili. Oplýval jsem majetkem a v Irkutsku děngy rozhazoval. Avšak moje štěstí nemělo dlouhého trvání. V městě Čitě, která leží už v Mandžurii, jsem urazil kartu. Měl jsem jít na dvě sedmy, ale pro strach jsem tak neučinil, neboť mi od pomáhající barvy scházely nejvyšší. A to se nemá. Když už válčíš, dej se do toho jaksepatří. Potrestal mně bůh karbanu za moji malomyslnost a já od té chvíle neměl štěstí v podnikání. V Charbinu na nádraží uviděl jsem žida, co tam prodával vojínům i civilistům bulky a malvu. Volám na něho: -Livrej, pocem a plivni mi na kartu. - Plivl a ani to nepomohlo. Prohrál jsem flekovanou červenou sedmu. V tom Charbině ztratili jsme Šimandla. Uviděl tam nějakou báryšnu, hned byl v jednom plameni jako stoh, oženil se a milou Tamaru si odvezl domů. Teď, jak slýchám, si vlasy rve, co to provedl. Neboť ona je nějaká jurodivá, jak Rusky bývají, a milému bratru Šimandlovi dělá těžkou vojnu. Inu je to osud člověka. Kde jsem to přestal? Jo, u té flekované červené sedmy. Tak dále. Když jsme se šinuli k Vladivostoku, vzešlo mi slunko slávy. Ani byste nevěřili, že na tomto úseku jsem zvítězil sedm durchů. Těsně před Vladivostokem stala se náramná švanda. Izvozčik hlásil červenou stovku se sedmou. Měl osm červených a žaludskou desítku se spodkem. Já žaludů postrádal a tak jsem statečně mazal. Izvozčik praštil kartami a volal: - Dejte mi svátek, víckrát karty nechci vidět! Na první pohled mi Vladivostok připadal jako Kojetín, ale pak jsem viděl, že je to velké město, větší než Olomouc. Táhne se ve velkém oblouku podél zálivu. Koukám na přístav a myslím si: - Tak to je tedy to moře. - A hned mi připadlo, co by tomu řekla žena, kdyby věděla, že táta právě v tento moment uviděl moře. Ve Vladivostoku nás naložili na loď. Byla to loď jako dům, co se do ní vešlo je k neuvěření. Jeden pluk pěchoty i s trénem a jedna baterie. Máte to podívání, když nakládají koně. To vám mu uvážou pod břichem gurtu a jeřábem vyzvednou do výšky. Jeřáb se otočí, kůň visí jako bez vlády a jen se odevzdaně kouká, jak ho spouštějí do podpalubí. Moře hučelo jako varhany, lodní šroub temně pod námi vrčel, ale my seděli pod ráhnem, vojenskou houni rozprostřenou a mazali jsme karty, až jiskry lítaly. Odteďka se platilo opravdovými penězi, neb jsme ve Vladivostoku fasovali dolary. Některým bylo špatně a tak stáli u zábradlí a krmili delfíny. Jiní se však seskupili kolem nás a dívali se, jak to válíme. Celá ta cesta však až do Kobe, přístavu v zemi japonské, minula bez zvláštních příhod, až na to, že bratr Bouda udělal renonc. V Japonsku jsme se dlouho nezdrželi. Brzy jsme byli opět na parolodi a Tichým oceánem jsme se plavili k americkým břehům. Povětří bylo bouřlivé, loď se kymácela a tak ze hry nebylo nic, protože přitom, jak to s námi házelo ze strany na stranu, bylo vidět do karet a list se stále prozrazoval. Tu jsme dorazili do San Diega na kalifornském pobřeží. Jaká to krásná země! Všude plno slunce a palmy kvetou. My byli rádi, že máme opět pevnou zemi pod nohama; a když jsme vstoupili do vlaku, tu dali jsme se do nového zápolení. Tenkrát jsem byl pronásledován ještě horším listem než v Mandžurii. Když jsem měl pěknou kartu, tak mi ji nenechali, a proto jsem přišel skoro o všecky své mince. Až teprve v New Yorku se to obrátilo. Štěstí náramné mi vzešlo v tomto městě, kde jsou domy jako ohromné škatule, všude náramného povyku: lidi tam mají čtverhranné brady, a když mluví, skřípou zuby. Štěstí se mne drželo po celou plavbu Atlantickým oceánem a neopustilo mne ani v Brestu. Teprve ve Francii začalo mne to zase pronásledovat. Kromě toho stesk nás jímal a my se nemohli dočkat, až zase budeme v české zemi. A v Benešově, pánové, spočítali jsme si hotovost a zjistili jsme, že jsme každý na svých. Z toho jsem poznal, že je země doopravdy kulatá. Jak jsme začali, tak jsme skončili... A všichni jsme se radovali, že po těch rozmanitých událostech a nesmírných protivenstvích jsme zase doma... Příště KAPITOLA 22 * Myslím, že včely dávají med * Klub krásných umění * Počíná se o Martinovském mladším |
| Karel_Polacek |
13.9.2004 18:02 21 * Cesta kolem světa v mariáši Bylo to v roce sedmnáctém, když jsem přišel do Pirjatina, poblíže města Kyjeva, a tam jsem byl přidělen k šestému, teda hanáckému pluku. Vojna byla mírná, táborová, jenom na karauly se chodilo a čas od času držela se služba děžurných, což je jako naše tagšarž. Tam tedy v tom Pirjatinu jsem poznal nějakého Vendelína Boudu, který byl pekařský od Prostějova a Hamzu Josefa, kterému přezdívali Izvozčik, protože měl kočárové nohy. Bouda měl staré památečné karty po tatínkovi; a tu chválu mu musím vzdát, že hrál andělsky. Zato Izvozčik byl kolikrát popleta. Moc se vytahoval a flekoval bez příčiny. Zatímco jsme prohrávali, děly se v Rossiji veliké věci. Národ si došel na cara-hosudara a povídá: - Není už tebe třeba, báťuško. Sami, - povídají, - si svoje věci budem spravovat. - A od té chvíle hraje po celé Rusi muzika, národ se prochází městem a zpívá Marseillaisu. Mítink stíhá mítink, řečí je všude houf, někteří volají - Vojnu až do vítězného konce! - jiní zase - Mír a chleba! - Tak se národ rozdvojil. Tenkrát jsme byli velmi bohatí. Jej Bohu, my měli peněz! Byly romanovské rublíky i austrijské úplavice, maličké kerenky, ukrajinské karbovance, které vydával nějaký hejtman Skoropadskij, vot germánská stvůra. Takový betl tenkráte, milí pánové moji, stál buď jeden romanovský nebo dva karbovance, či deset kerenek. Takový byl počet. Charašó. V ten čas byla velká úroda betlů. Pamatuji se, že jsme tenkrát vyřídili Izvozčika. Měl on vám sedm zelených bez devítky, k tomu spodka kulového, kterým nesl, a sedmu a osmu červenou. Libý betl to na pohled. Jářku: - Flek! - On: - Cože? To se točím! -Vendelín ani nemrkl a volá: - Tutti! - Izvozčik, velká chlouba, viděl kolem sebe houf kibiců a točí se ještě jednou. V tom velkém rozjaření zapomněl, že má vynášet od té barvy, co má septimra, a nesl spodkem. Já zatkl, otočil zelené a už tam byl. Chápete, že se tvářil kysele, když zpod blůzy tahal balíček červeňoučkých, aby poplatil. Nadal nám do basákú, chuligánů a čertů pruhovaných. Povídám: - Nenadávej, Josef, nebo tě pohladím, až políbíš ruskou zemi. - Na ta slova zmlkl, zamíchal a rozdal karty. Naše hra byla přerušena zprávou, že se Germáni na nás tlačí. Odložili jsme karty, vzali vintovky a odebrali se k Bachmači, což jest takové menší město. Tam jsme natřeli Germanům žaket. To bylo v březnu měsíci. Od té doby nebylo pokoje a nebylo. Naložili nás do těplušek a vezli k Uralu. Na cestě až na Ural padal mně bídný list. Nepřejte si tu šerednou kartu vidět. Jdu na stovku - koupím dvě plonkové desítky, jdu na betla, koupím dva krále, čubčí syny. No, karta, až se jednomu zle dělalo. Ural! To máte takové kopečky nevysoké, porostlé smrčinami a břízkami. Vzpoměl jsem si na Beskydy a píchlo mě u srdce. Copak naši dělají, ani nevědí, že se táta fláká po všech sakramentech. Tam na Urale je velký kámen a na něm na jedné straně nápis Evropa a na druhé Asie. Byl měsíc květen, všude zeleno a teplý větřík ševelil. Na pažit jsme usedli všichni tři, já s Hamzou Josefem v Evropě a Bouda Vendelín sedl si do Asie. Rozdali jsme karty.Jednou zvítězila Asie proti spojené Evropě, jindy zas Evropa vtrhla do Asie, aby tam poplenila kartu. Budiž zaznamenáno, že tam na Urale jsem vyhrál třikrát dvě sedmy... Bohužel museli jsme záhy zanechat hry, neb jsme vytrhli proti Čeljabinsku, tam je takové nádraží, jako příkladně v Holešově, obsadili nádraží a sebrali houf krasnoarmejců. Já vím, pánové, nebudu líčiti, jak jsme táhli na Mariánovku, jak jsme ji zabrali a potom se vrátili do Čeljabinska; jak potom jsme vytrhli na Jekatěrinburk a krutě tam bojovali. Tehdy nebylo klidu a pokoje... Ale jakmile jsme si svou věc vyřídili, pak jsme se zase vrátili k působení. Jeli jsme sibiřskou dráhou na východ. Ani byste si nepředstavili, jak je svět veliký. Jedeš dnem i nocí, pořád rovina jako mlat, stepi nepřehledné, které obývá veliký pták, jménem drop. Je plachý a těžko se k němu přiblížit. A národ je tu pomíchaný šikmookými Mongolci, i jména stanic jsou taková podivná, jakoby maďarská: Šalja, Šamari, Kungur, Kordon, Razjezi... Nevyslovíš, spíše jazyk polámeš... |
| Karel_Polacek |
6.9.2004 10:30 - To je příběh z dějepravy, - přerušil jej invalida Dykast, - a takové vypravování posloucháme jako pohádku... Dovolíte-li, budu vyprávěti své příhody z války... Nacpal si dýmku, zamyslil se a jal se vyprávět: - Světová válka byla krutá a mnohé utrpení přinesla národu. V čase míru jsem nebyl odveden, neb jsem měl křečové žíly a byl jsem špatný na dech. Ale v roce patnáctém seznali, že jsem hoch jako květ a tak si mne císař pán povolal na vojnu. Učili mne cvičením s puškou a chodit v řadě, a když jsem dovedl všecky vojenské věci, tak jsem obdržel štikově šedou uniformu, tři sta ostrých, rezervní konzervy a ostatní výzbroj. Avšak nejlepší těšitel vojínův, pánové, v tom těžkém životě, je tahací harmonika a karty. Na to nesmíte zapomenout, kdyby měla propuknout nová vojna. S patnáctým maršbataliónem jsem táhl do pole. Cesta nás vedla přes Moravskou Ostravu, Bohumín, Krakov. Jako kočující komedianti trávili jsme život ve voze. Za pouti po českých zemích jsem neměl štěstí; padala karta taková, že život člověka netěšil. Teprve za Krakovem se to obrátilo a smůla byla protržena. Leč den nato vyložili nás ve městě, jež se zove Rawa Ruska. Zde jsme fasovali každý dvě veky chleba a odtud se šlo už jen pěšky na Uhnów, jenž leží na hranicích, a pak jsme vešli do ruské země. Trudné doby nastaly. Po nekonečných silnicích jsme táhli za palčivého srpnového slunce i za truchlivých ruských dešťů. Pokleslí na mysli a schváceni únavou neměli jsme pomyšlení na karty. Rozcuchané polské chalupy. Nekonečná alej švestkových stromů. Bukové lesíky. Na obzoru větrný mlýn. Ne, v této zemi nechtěl bych být ani po smrti... Patnáctého dne našeho putování dospěli jsme konečně do fronty. Na obzoru vidíme drátěné překážky. Slyšíme hluché štěbetání kulometů. A ve vsi, která sloužila za rezervu, uvítal nás velitel pluku, který chtěl nám pověděti, že císař pán očekává, že radostně položíme život za vlast. Avšak během jeho řeči zatřepetal nám nad hlavou červenošedý praporeček: japonský šrapnel explodoval a přinutil nás, abychom se rozprchli. Přidělili nám místo na jedné zahradě a tam jsme si každý polní lopatkou vyhrabali pro sebe příbytek. V noci nás probudili a vedli do předních zákopů. Kamarádi říkali, že teď bude dobře, protože v linii je mírná vojna a vyvalování břicha. Času dost na hraní. Všechno ale dopadlo jinak. Ráno, když jsme si šli pro kafe ke kuchyni, přepravili se Moskali přes řeku Styr, a pušky, které jsme nechali ležet v šišardách, hodili na hromadu, a nás, kteří jsme se vraceli s plným esšálkem, brali jednoho po druhém a odváděli na druhou stranu. Ani kafe jsme v tom zmatku nemohli vypít. Tak jsme si ani nezaválčili a již jsme se ubírali jako vojenopleny do moskalské země a tam nám veleli, abychom pracovali. Bylo to lepší, než v austrijské vojně, neb Čech je k dílu, ale nerad dělá vojenské vopičky, které k ničemu nejsou. Já jsem přišel k jednomu mužikovi, dost bohatému, jmenoval se, počkejte... Sidor Ivanovič Kobylenko, měl jsem se dobře, jídla dost, pil jsem samohonku, to je moskalská kořalka, a kouřil machorku. I báryšny byly, s těmi jsme večer guljali, na harmoniku hráli a sěmočka louskali. Ruská řeč je moc podobná naší, jenom židům se říká livrej, pes sabáka a meruňky nazývají brkosy. Rusové jsou národ dobrý, jenom když se ožerou, pak mlátí do zubů, a to je často. Dobře mi tam bylo, jenom se mi stýskalo, vždyť ani zahrát si člověk nemohl. Karty jsem na frontě ztratil a Rusové hrají ty svoje moskalské hry, jako duraka, což je hloupá hra, asi jako černý Petr, a ve městě hrají vint, který je tak něco mezi ferblem a bulkou. Jiný kraj, jiný zvyk. Najednou přišla zpráva, že se naši šikují, české vojsko se formuje a přišli k nám na děrevnu vyslanci, kteří zvali do legií. Tu zprávu jsem uvítal s radostí, neb čas mi tu byl hloupý a já chodil od ničeho k ničemu. Pak jsem chtěl domů, živnost jsem měl, ženu pořádnou a kluka a tady jejich táta dělá nádeníka, na hlavě má furažku a místo kabátu přepásanou rubašku. Kdyby mne tak viděli... Hrozný stesk mne zavalil. Domů chci; a když to nepůjde po dobrém, tak se zbraní v ruce. Tak jsem se dal zase na vojnu... Příště KAPITOLA 21 * Cesta kolem světa v mariáši |
| Karel_Polacek |
6.9.2004 10:30 20 * Martička... * Přes tu naši louž letěl chocholouš * Z vypravování starého válečníka Mezitím, co jsme se oddávali četbě této zajímavé knihy, přišel pan Tšpon. Zasmál se drobným, stařeckým smíchem a pravil: - Jen se nevyrušujte, pánové. Tato publikace je moje životní dílo. Obsahuje zajímavé události od doby, kdy jsem nastoupil jako učitelský pomocník. To však je již druhý díl. První si vypůjčil obecní tajemník Král, který je přítelem memoárové literatury. Moji pozornost upoutala také krabice, která ležela na stole. Měla rozměr krabice, do které se balí kostkový cukr. Ale když jsi ji otevřel, shledal jsi, že je to plechová škatulka od cigaret Khedive, která obsahovala drobné mince. Její rozměr se časem zvětšil postupně nalepovaným papírem, jenž byl popsán záhadnými poznámkami a číslicemi. Stařec nám podal toho vysvětlení: - Dbám vždycky toho, abych měl dostatek drobných. Stává se, že pánové, kteří mne přicházejí vyhledati v mém sídle, aby si se mnou zahráli, nemívají drobných peněz. Z toho povstávají svízele a hra se zbytečně zdržuje. - A co značí ty poznámky na obalu, pane řídící? - tázal se pan Lebeda. - To máš tak, - odtušil pan Tšpon, - když skončena jest hra, pak poznamenám na papíře svůj výtěžek s příslušným datem. Tento papír nalepím na krabici. Tak, podobna krápníku, zesílila věky vrstva papíru... A výsledky hry přenáším za zimních večerů z obalu krabice do knihy svých pamětí. Tato Činnost, kromě včelařství a výchovy mé dcery Martičky, vyplňuje jeseň mého života... Ejhle, právě přichází, přinášejíc občerstvení! Do besídky vstoupil podnos s květovanými hrníčky... a dívka, která držela podnos v ruce, způsobila, že mé srdce sladce strnulo. Byla krásná, pánové... Já cítil, že v této chvíli dotkl se mne Pán svým prstem. Její spanilost byla taková, že muž, který ji jedním okem spatřil, mohl býti rázem příslušným úřadem zbaven svéprávnosti a postaven pod kuratelu. Já nejsem básník, pánové, abych mohl Vypsat svoje city. Mohu říci jenom tolik, že jenom rozkošná bradavička, kterou jí Hospodin v humoristické náladě nad levým koutkem úst umístil, způsobila, že jsem viděl celý svět růžově... , Sotva jsme dopili kávu a hodlali přistoupit ke hře, tu ozval se zvenčí hlas: - Holá, přátelé! Jakže? Vy byste beze mne působili? Rozhrnula se houšť psího vína; objevila se zjizvená hlava s přátelsky vyceněnými zuby. Stařec se zaradoval. - Jen dál, pane Dykaste, - pobídl majitele zjizveného obličeje. A obrátiv se k nám, pravil: - Doufám, že nepohrdnete společností mého souseda. Pan Dykast je muž znamenitý. Tento bílý lev Sibiře dovedl stejně udatně bojovati za vlast na nesmírných pláních svaté Rusi, jako se vyzná v boji na zeleném sukně. - Jest nám vítán, - pravil pan Lebeda. - Tak, malá dává, - pravil muž se zjizveným obličejem a vytáhl z balíčku karet kulového spodka. Zachvátil nás oheň nadšení. Karty se rozdávaly a pleskaly o stůl s rychlostí, jako by byly poháněny neviditelným strojem. - Kuda jábločko, kuda ty kutišsja... zpíval pan Dykast, když byl zhuben jeho betl. - Přes tu naši louž letěl chocholouš... tak opěvoval pan Tšpon přebitou sedmu. - Na cestě do Jalových Dvorů jsem potkal kouzelníka... - recitoval pan Lebeda nad špatným listem. - O, hra mi zoufeles! - úpěl pan řídící učitel, maje platiti za flek pod obojí způsobou. Ale cítě mocný list v hrsti, vyhrožoval nám vzápětí: - Nadělám z vás konzerv! A za mými zády usedla Martička. Já, posílen její přítomností, bojoval jsem tak chrabře, jako nikdy předtím, čímž jsem velmi stoupl v očích spoluhráčů. Tak válel se boj sem a tam, až se slunce sklonilo k západu. Příjemná únava se nás zmocnila a my jsme se oddali družnému rozhovoru. Mnohé vzpomínky vypluly jak bublina nad bažinu. Pan Lebeda vyprávěl příběh o třech bratřích, kteří, majíce hlídati stádo svého otce, krátili si čas hrou v karty. Neměli peněz, a proto platili kusy skotu a bravu. Za červenou sedmu platili ročním beránkem, cena betla byla ustanovena ve výši telete, ale durch stál statného bulíka. Tak rozehráli stádo svého otce a třemi směry se rozešli, každý se svým podílem. Vyhledali si krajiny pro svá stáda a založili kmen. |
| Karel_Polacek |
30.8.2004 12:54 - Neměl jsem se pouštět do hry tady v tom Babylóně. Velkoměstský ruch mi nesvědčí: moje mysl není při věci, jak by měla. Stala si chyba... Zkrátil jsem věno své dcerušky Martičky. Povstal a dodal důrazné: - A to bylo tím, že jsem se dvakrát pošetile otočil. Kam jsem dal hlavu? Dvacáků jsem netrhal a vy jste, kuliferdové, měli na mne kupu meldunků. Pohlédl na pana Lebedu a jeho tvář zpřísněla: - A ty, kluku uličnická, napíšeš mi stokrát: - Dal jsem panu učiteli do katedry chrousty - a dáš to tatínkovi podepsat. Já tě, darebníče, naučím dobrým mravům! Obchodník železným zbožím zastříhal dvěma prsty zdvižené pravice a pokusil se namítnouti: - Prosím, pane učiteli... - Mlč! - zahřměl stříbrovlasý kmet. - Učiníš, jak jsem pravil. Přineseš čistotně napsaný trest do mého sídla v Poříčí na Sázavě a - (ukázal na mne) - tohohle mladého vezmeš s sebou. Jeho tvář zvlídněla, když dodal: - Tam se ukáže, kdo s koho. Důtklivě vás zvu, pánové, poctěte starého muže návštěvou. Uprostřed krásné přírody a na svěžím vzduchu si zahrajeme. Nechce žít ve vaší paměti jako břídil. Vyhověli jsme pozvání a příští neděli vydali jsme se na cestu. Byl krásný den a svět šuměl veselostí, když jsme na Wilsonově nádraží nastupovali do vozu modřanské lokálky. Dýchavičný vláček byl nabit cestujícími. Zde jsi viděl skupinu hlučících trampů v kostkovaných košilích, kteří vytrvalou hrou na mandolínu slaví volný a nespoutaný život v divoké přírodě. Onde jsi spatřil opálené venkovany, kteří sedí na svých zavazadlech a hulí z věkovitých dýmek. Tu potěšilo se tvé oko pohledem na několik tet a sestřenic, které mají účesy pod barevnými síťkami. A brzy octli jsme se v lůně jedné rodiny, která v počtu mnoha hlav zaplavila vagón. Bylo nám těsno uprostřed nepokojného a popudlivého zástupu, ale přesto jsme si zachovali mysl svěží a tak jsme letěli cíli vstříc. Vlak burácí podél černých skalisek, jest pohlcován jícny černých tunelů, aby se opět objevil ve stříbrném světle. Pod námi teče Vltava, jejíž břehy jsou vroubeny davem povykujících naháčů; s nemalou rychlostí ubíhají nazpět cihelny a cementárny. Tak nám uběhla cesta a my jsme šťastně přibyli do Poříčí nad Sázavou. Pana řídícího Tšpona jsme zastihli, an stojí u vrátek a dlaní si zaclání obličej. Spatřiv nás, zajásal a řekl, že jsme hodní. Uvedl nás do stinné besídky a sám vyběhl do stavení. Brzy nato se vrátil, přinášeje velkou, papírovou krabici a tlustou knihu. Pravil: - Nechám vás chvíli o samotě, neboť musím všecko připravit k vašemu uvítání. Počali jsme z dlouhé chvíle prohlížeti knihu. Měla název "Moje paměti" a první stránka nesla heslo "S Bohem". Tyto zápisky počínaly se rokem 1883. - Převraceli jsme stránky, hustě popsané drobným, úhledným písmem. - 4. září 1883. Hra počala se o třetí hodině odpolední a končila se o deváté hodině večerní. Účastnili se pánové: Fiškandl, Poborák a Nehyba. Poborák učinil renonc. Vyhrál jeden zlatý a čtyřicet pět krejcarů. - 14. prosince 1889. Za účasti pánů Fiškandla, Krause a Poboráka počalo se působiti hned po obědě. Hra byla pamětihodná tím, ž jsem vyhrál čtyři durchy po sobě. Výtěžek: tři zlaté šedesát krejcarů. Kraus mi nese dvacet pět krejcarů. Připisuje se mu k tíži. - 25. června 1896. Zemřel pan Fiškandl, který si již dlouho naříkal na ledviny. Na jeho místo nastupuje zkušebně pan Grulich, starosta. Jest opatrný a hádavý. Nechali jsme brzy hry. Vyhrál: šest krejcarů. - 6. září 1900. Přijeli hosté. Četnický závodčí Lexa a c. k. profesor Komers. Pan Lexa hraje mistrovsky. Zelenými vyrazil panu profesorovi sedmu. Škoda, že musil brzy na patrolu. Vyhrál jednu zlatku a jednu novou korunu. - 17. ledna 1908. Zima je velmi tuhá a mnoho ptactva pomrzlo Včely se musejí přikrmovati. Koupil jsem nové karty. Nehyba se otočil na dvě sedmy a vyhrál. Velmi jsem se rozmrzel na pana Lustiga, nájemce dvora, že lehkomyslně flekuje. Prohrál jsem zlatý sedmdesát. Odmítli připlatit si na nové karty. Víckrát nehraji. - 18. ledna 1908. Hra byla velmi zajímavá. Nehyba prohrál sedm zlatých a řekl, že víckrát nehraje. Vyhrál jsem 4 zlaté 30 krejcarů, ostatní pan Lustig. - Martička dostala osypky. U zdejšího úřadu nastoupil nový listonoš. Zdali také hraje? Příště KAPITOLA 20 * Martička... * Přes tu naši louž letěl chocholouš * Z vypravování starého válečníka |
| Karel_Polacek |
30.8.2004 12:54 19 * Kdo je patronem karbaníků? * Pan řídící Tšpon * Jeho paměti Velebný pán mohl sloužiti za příklad náruživého hráče, jenž nicméně dovede krotit své city do té míry, že jakkoli rozjařen, nikdy nevydá ze sebe slůvka křivého. Tento učený muž neznal onoho zavržení hodného zvyku mnohých hráčů, kteří svoje neúspěchy provázej hrozným zlořečením a kteří svoje strašlivé kletby pronášejí mnohdy bez ohledu na přítomnost nevinného děcka, které přišlo přes ulici se džbánem pro pivo. I provázel hru nevinnými výrazy, které nemohly zavdati příčinu k pohoršení. Říkával: - Sakulentské eso, kterak jsi mne zmátlo! - Kulový spodku, zpropadený hošíku! Špatný list nazýval: - Ó, zástupce nešlechetných Amalekitských! Nad kartou dlouho zpytoval, maje oči obráceny ke stropu, a ševelil rty. - Hle, - dráždil jej pan Fikejz, - velebný pán se modlí k patronu karbaníků o vítězství. Důstojný pane, kdo je patronem karbaníků? Důstojný pán se podivil této otázce. Zamyslil se a pravil po chvilce: - Milý pane sousede, uvedl jste mne svou otázkou v rozpaky. Nechtě mne uvažovati. Především si musíme ujasnit, je-li hra v karty hříchem. Já myslím, že nikoli. Hřích je vědomé přestoupení zákona božího. Pěstujeme-li však hru v karty v slušných mezích, a nedává-li karban příčinu k pohoršení, pak se domnívám, že tato zábava neodporuje duchu křesťanství, které je nakloněno veselosti a družnosti. Pak by ovšem karban mohl míti svého patrona. A pátrám-li ve své paměti, tu se přikláním k názoru,že by patronem karbaníků mohl býti některý svatý ze zakladatelů řádu františkánů... - Nuže? - tázal jsem se. - Možno považovati, - za patrona karbaníků svatého Františka saléského, vznešeného biskupa ženevského, jenž se proslavil vynikajícím spisem "Filothea", který pánům k četbě doporučuji. Přitom jsem na pochybách, nemá-li býti povýšen za přímluvčího karbaníků miloučký svatý František z Assisi, přítel dětí a kumpán prostých lidí. Jeť nabíledni, že tento světec na svých cestách slunnou Umbrií účastnil se hostin a radovánek venkovanů, a tedy je možno, že si s nimi často ve vrhcáby i v kartičky hodil. - A což mariáš, - pátral pan Fikejz, - mariáš nemá svého patrona? Velebný pán se zasmušil. - Obávám se, že nikoli. Mariáš je hra česká. A čeští svatí jsou vesměs smutní patroni, jsouce obrazem povahy svého národa. O žádném českém svatém není známo, že by se dovedl poveselit v kruhu prostých lidí a vyhoditi si v mezích křesťanského mravu z kopejtka. Čeští svatí jsou patroni přísní a pouční... Tak pravil velebný pán a hlásil betla. Jednoho večera - velebný pán nebyl pravě přítomen, přivedl pan Lebeda s sebou do Bohuslavky hosta. Byl to růžolící kmet, pomenší a švitořivý. Bílé kučery pokrývaly jeho hlavu jako šlehaná smetana číši mražené kávy. - Představuji vám, - pravil pan Lebeda, - svého bývalého učitele, pana Tšpona, nyní správce školy na odpočinku. Doporučuji jej vašemu přátelství; zasluhuje svrchované úcty. Pan Tšpon vycvičil mne v elementárních naukách, a když jsem školy vychodil, zaučil mne v taje licitovaného mariáše. - Příliš mi lichotíš, Toníčku, - odmítal starý pán, - jest ovšem pravda, že jsem měl svoje žáky rád a moji svěřenci mi stejným citem opláceli. A tebe, Toníčku, jsem zejména vyznamenával, neboť jsi měl hlavu jako stříbrný zvonek. Ale uličník jsi byl, velký uličník... Kdopak mi to v roce 1903 zavřel do katedry chrousty? Přiznej se, hochu darebný. Nepřiznáš-li se, postavím tě na hanbu... - Nemohu stát na hanbě, prosím, pane učiteli, protože musíme hrát. A zveme vás ve svůj kruh. Prosím, působte s námi - To jest ovšem něco jiného. Povinnost je povinnost. Ale po hře tě potrestám, nepřiznáš-li se. Když po skončení hry přepočítal starý pan řídicí svoji hotovost shledal, že prohrál sedm korun šedesát haléřů. Zasmušil se a pravil: |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:03 Večer pak, jak je přirozeno, věnovali jsme se hře. V průvodu pana Fikejze navštívil jsem několik kaváren, abych se v Praze orientoval. I žasl jsem nad krásou a úpravností zdejších lokálů a poznal jsem, že stověžatá matička kráčí v čele pokroku. Tak jsem poznal kavárnu Paříž a velkolepý Obecní dům, jenž svojí secesní krásou vévodí náměstí Republiky. Vstoupil jsem do Unionky, která láká drobné umělce a spisovatele svojí počestnou ošumělostí. A kavárnu Arco, ve které izraelští obchodní cestující dávají najevo svůj překypující temperament, jsem též poznal; i do Bohuslavky, jejíž skromné půvaby jsou tísněny masívem Národního muzea. Odpusť, milý čtenáři, že nemohu všem pražským živnostem kavárenským vzdát chválu, jež jim náleží. K tomu mi nezbývá ani času, ani místa. Kavárnu Bohuslavku jsme navštěvovali každou středu. Zde zasedal pan Lebeda, majitel závodu železným zbožím. Tady jsem poznal pana Hroneše, hráče váhavého a přemýšlivého. A sem dojížděl z Kladna důstojný P. Ignác Burda a čile účastnil se hry. Jmenuji kavárnu Bohuslavku na. prvním místě proto, poněvadž mne zde potkal osud, jenž měl pronikavý vliv na můj budoucí život. Za židlí P. Burdy němě trčel suchý, dlouhý muž, jménem Kalous. Rázem 8. hodiny večerní se dostavoval a v pozdních hodinách nočních opouštěl s hráči lokál. Nikdo jej neslyšel promluvit slova; jen smutnýma očima sledoval hru. Ale hráči si naň zvykli tak, že bez něj nemohli zahájit utkání. Sám se pamatuji, že jednou vynechal a tím uvedl partii v nepokoj. Zvláště P. Burda byl rozčilen a pln starostí. Když se dověděl, že pan Kalous dosti vážně onemocněl, tu ještě před zahájením hry velel svým spoluhráčům, aby se pomodlili za brzké uzdravení tichého muže. Vrchní číšník, jenž znal soukromý život svých hostů velmi podrobně, dal se jednou pohnouti, aby vypravoval o jeho minulosti. Náš smutný přítel býval ve svém mládí nezřízený pijan a karbaník. Měl však velmi přísnou manželku, která dovedla jeho neblahé vášně krotit. Za každý přestupek býval doma trestán a doma vězněn. Choval-li se po celý týden vzorně, pak mohl najeden večer mezi přátele. Tehdy vstupoval do své oblíbené hospody s plamínky v očích, mnul si radostně ruce a zpíval: - Dneska maminka dovolila Karlouštíčkovi do hospody, protože se slušně choval a svůj plat řádně přinesl. - Nikdy nemluvil, ale své řeči prozpěvoval v operních melodiích. Když se přiblížila jeho hodina, tu povstal a zapěl zastřeným tenorkem: -Sbohem buďte, přátelé, smutně se s vámi loučím, více s vámi nemohu přebývati, protože by maminka Karlouštíčkovi nabacala... Avšak jednou se stala neblahá událost, která zamžila rozum našeho přítele a učinila z něho nalomeného člověka. Veselí přátelé pana Kalouse pojali jednou při pitce záměr vysvobodit Karlouštíčka ze zajetí přísné manželky. V noci připlížili se k jeho domu, přistavili žebřík, vlezli do ložnice a Karlouštíčka unesli. Zavezli jej do Plzně a tam ho drželi po celý týden uprostřed bujných pitek Když se Karlouštíček vrátil domů, tu nalezl svoji manželku mrtvou, Zemřela následkem rozčilení a z nevýslovného zoufalství, že se jí ztratil Karlouštíček. A pan Kalous kvílel nad hrobem své maminky a úpěnlivě ji prosil za odpuštění. Od té doby odumřel životu, zanechal pití i karbanu a stal se tichým společníkem partie v Bohuslavce. Celý týden setrvával v dobrovolném domácím vězení a jen ve středu si dovolil východ A jinak celé své myšlení věnoval nebožce, své přísné mamince. Příště KAPITOLA 19 * Kdo je patronem karbaníků? * Pan řídící Tšpon * Jeho paměti |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:02 18 * I podvodným hráčům náleží dovolená * Praha a její pamětihodnosti * O smutném muži Avšak pan Fikejz nedovedl dlouho chovati hněv. Přimhouřil oko, usmál se a pravil: - Ten nás dostal! - Tvářil se, jako kdyby hru neovládal a zatím... - Můj nebožtík tatíček, - podotkl jsem v odpověď, - mne vždycky varoval, abych nehrál s neznámými... Ne snad, že bychom v každém cizinci měli tušiti podvodného hráče; avšak cizinec odnese výhru a již ti nedá příležitost k utkání. Zejména jest se varovati hry ve vlaku. Vlakoví hráči staví se nechápavými; lehkověrným předstírají, že jsou snadnou kořistí, ale obyčejně sezná jejich protivník ke své škodě, že se krutě mýlil. - Máte pravdu. Leč bývají i jiné povahy. Já například jsem poznal ve vlaku pána, který, vyzván, aby se zúčastnil hry, dlouho odmítal. - Pánové, - říkal, - hrát se mnou nemá cenu; já jsem podvodný hráč. Parlamentařina je moje živobytí. Nyní ale nechci o hře ani vědět. Jedu na dovolenou. Každý člověk má nárok na odpočinek. Usmívali jsme se jeho řeči jako podařenému žertu. Ale onen pán tvrdil, že mu nic není vzdálenější, než žertovat o tak vážné věci, jako je zaměstnání. - Trvám na tom, co jsem řekl, - pravil. - Město i živobytí zanechal jsem za zády a nyní hledám v lůně přírody oddech. Chcete, abych hrál. Já vím, že byste se neodvážili žádat učitele, aby vás v době prázdnin ve vlaku vyučoval čtení a psaní; ani poštovního úředníka na dovolené, aby vám expedoval doporučivo. A parlamentáře nutíte ke hře? To není hezké, pánové. To je, abych tak řekl, protisociální. Kromě toho jste mi tak sympatičtí, že nechci ve vás zanechati špatné vzpomínky. Pohleďte na můj malíček. To je moje jmění. Tímto malíčkem dovedu si namíchat jakoukoli hru. Nenaléhejte na mne. Rozmlouvejme o umění, písemnictví nebo o národním hospodářství; jsme ve vlaku - možno láti vládě. Vyměňujme si názory. Tak čas uteče - - A co vy? - tázal jsem se. Pan Fikejz vypustil zádumčivě kouř ze své viržinky. - My? Hráli jsme - - A vyhráli jste? Pan Fikejz mávl rukou. - Stálo nás to hodně peněz, - vzdychl. - A onen parlamentář? - Vyhrál, - řekl pan Fikejz po chvilce. - O všecko nás obral. Úplně nás zničil. Sebral výhru, pěstí hrozil a zlořečil: -Ani o dovolené nemá člověk pokoj! Styďte se, pánové! Varoval jsem vás a vy jste neposlechli. Pykáte za svoji lehkomyslnost. Uf, nadřel jsem se... Pan Fikejz se odmlčel. A já myslil na to, že neznámý pán obral mne o poslední krejcar. Z čeho budu nyní v Praze živ? Starost brázdila mé čelo. Pan Fikejz pozoroval, že jsem skleslé mysli a tázal se, co mne souží. Pověděl jsem. Tu uchopil mne za ruku, pohlížel na mne svýma upřímnýma očima a pravil: - Netruďte se. Já vás nedám. Mám velký závod, ve kterém se zdatná síla uplatní. Nechtěl byste vstoupiti ke mně? Potřebuji čilého místního zástupce. Nebude to těžká práce, neboť jsem zavedený. Dojat, uchopil jsem jej za ruku. Ale dobrý pan Fikejz odmítal mé díky. - Neděkujte mi, - pravil, - není zač. Jsme přece lidé a karbaníci. Karbaník karbaníkovi má pomáhat. Podívejte se... Praví se, že je karban neřest. Možná. Ale neřest lidi sdružuje. Mravně dokonalí lidé mají smysl pouze pro ideály; ale člověka nevidí. Nám však, neřestníkům, je člověk bližší než idea. Nemohu odepříti pomoci strádajícímu karbaníkovi. Firma pana Fikejze byla v místě dobře zavedena. Byl to starý, solidní závod, který teprve loňského roku si zavedl záznamní pokladnu a telefon. Dlouho se vzpíral těmto novotám. Moje zaměstnání pozůstávalo v tom, že jsem navštěvoval zákazníky a zaznamenával si objednávky. Nemusil jsem vybranými řečmi podněcovat koupěchtivost svých klientů. Sami učinili včas objednávku. Žádali pouze, abych s nimi rozprávěl o předmětu jejich zájmu. S jedním musil jsem si popovídat o půvabech rybolovu a musil jsem vyslechnouti teorie o tom, jak se chytají štiky, jak kapři a jak možno ulovit karase. Jiný zajímal se o živé události na fotbalovém hřišti. V sobotu odpoledne zavíral krám a s rodinou spěchal na ohrazený zelený trávník. A následující týden bylo mi vyslechnouti líčení o napínavých zápasech, o skrumážích před brankou, o tom, kterak levá spojka nízkou přízemní ranou zahájila skóre a jak back jen s námahou odvrátil nebezpečí. Poprvé za mého života bylo mi se zajímati o dribling, o chytání míčů robinzonádou a střílení pod břevno. Tento sport byl mně, karbaníkovi, cizí; a jen zájem o obchod vedl mne k tomu, abych navštěvoval hřiště. A musím říci, že jsem záhy získal pro tuto hru živý zájem. Poznal jsem, že do fotbalu musejí hráči vložiti neméně důvtipu než do karbanu. |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:02 - Ale také můžete vyhrát. - Myslíte? No tak, já bych to zkusil. Ale musíte na mne pomalu. Já musím teprve do toho přijíti. A kdybych nějakou chybu učinil, račte mne omluvit. Všichni lidé jsme chybující. Počali jsme hrát. První hru jsme panu Myclíkovi - (tak se nazýval náš spoluhráč) schválili. Očka mu radostí zazářila, když jsme mu vypláceli dvacetihaléř. - Tak, hořčici bych měl, - pochvaloval si, -ještě páreček k tomu. I to mu bylo dopřáno. V příští hře jsme mu schválili červenou sedmu. - Dobré je to. Tak páreček je doma. A kdybyste mi dali flek, byly by dva párečky. Já bych se ani neotočil, což by byla chyba, neboť bych tak mohl získat čtyři párečky. A pan Myclík proměňoval tak po celou hru všecky výhry v představu různých pokrmů. Povýšeného betla nazýval prorostlým bůčkem s novou okurkou. Durch zaměnil v deset deka debrecínské pečínky. V obyčejné schválené sedmě viděl svazek ředkviček. Červená stovka se sedmou dala mu v duchu okoušeti lahodu moravského masa, kterou lze zalévati sklenicí smíchovského ležáku. A když bral poplatek za dvě vyhrané sedmy, tu se jeho fantazie rozehřála vidinou špekových knedlíků nebo krabičky olejovek a porce ementálského sýra. Ve Vysočanech vystupoval a pravil: - Díky vám, pánové. A díky osudu. Neboť kdyby mně štěstí nebylo bývalo příznivo, tehdy bych po mnohé dny musel strádat o chlebě a vodě. Ale takto vám oznamuji, že jste mi zaplatili menu v prvotřídní restauraci. Hle, jaké požitky mi umožnila vaše munificence: Šálek bujónu anebo drůbkové polévky. Předkrm: buď malou švédskou mísu, nebo ilustrovanou okurku, omeletu a hašé nebo mozečkové krokety s omáčkou á la Tartare. Jako hlavní jídlo si možno dát: šťavnatou pečínku a spagety nebo srnčí s brusinkami, nadívané holoubě či mladou husičku s okurkovým salátem. Ale já také nepohrdnu kachnou s opečenými bramborami, aniž skopovou kýtou s kaprlaty. Ryby se v této době nepožívají. Jinak byl by mi milý candát na másle. Ale aby nebylo nedorozumění, netvrdím, že bych nebyl přítelem rizota s parmazánem. Konečně: tyto chody buďtež uzavřeny zmrzlinou se šlehanou smetanou nebo čokoládovým krémem nebo žloutkovým dortem. Také je dobrý linecký dort nebo tvarohový závin. A pak mi přineste šálek horké, černé kávy. Já si zapálím vonný doutník a sledovat budu snivé modrý dým. Zatímco vnitřnosti pracují, myšlenky létají nízko při zemi; jsou neurčité a sladké. Dobře je, pánové, na světě! Shledal svoje zavazadla a vystupoval. Ale na stupátku se ještě obrátil a pravil: A co pití? Jak možno zapomenouti na nápoje? Co se mne týče, já miluji pivo, neboť jsem synem této země. Česká vlast mne zrodila a kdo by se odrodil, čepelem v tu zrádnou hruď. Pivo nemusí být pouze plzeňské. Dobré je i smíchovské, ba i branické a velkopopovické. Jen když je dobře uleželé a řízné. Dávám pivu přednost před cizáckými víny, ačkoli takové rýnské nebo italská vína, jako je Lacrimae Christi či Est-est-est... Já také miluji šampaňské a přede všem dávám přednost značce G. H. Mumm. Pánové, na shledanou! Oznamuji vám, že výhra mi stačí, abych mohl svým dětičkám přinésti po všech útratách, spojených s obědem dvě kila broskví, kilogram banánů a nějaké třešně. Nebo mám raději své nejstarší dceři přinésti potpourri z "Libuše", neboť hraje krásně na klavír? A svému synáčkovi barvičky, aby maloval krajinky? Nutno přece také nějaký groš věnovati výchově dětí. Mládí jest doba učení a v práci a vědění je naše spasení. Ale já jim raději přinesu něco k snědku. Neboť co sníš a vypiješ, nikdo ti nevezme... Tak mluvil pan Myclík a odešel. Pan Fikejz chvíli tupě pohlížel ke dveřím, za nimiž zmizel náš šťastný sok; pak vyhrkl zlostně: - Udav se! - Příště KAPITOLA 18 * I podvodným hráčům náleží dovolená * Praha a její pamětihodnosti * O smutném muži |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:02 17 * Do Prahy! * Červená stovka + sedma = moravské maso + sklenice smíchovského * Udav se! Vlak unáší mne ku Praze. Vesnice s červenými střechami. Borové lesíky, vyschlé žárem. Na obzoru dýmá vysoký komín továrny. Zástupy žen pracují v polích. Hřbety se narovnávají a ruce kynou vlaku na pozdrav. Krajina, podobná záplatovanému šatu žebrákovu, se zvolna otáčí do kruhu. Olejnatý kouř šimrá v nozdrách a činí ruce lepkavými. Lokomotiva dunivě přejíždí železný most. Nahá mládež na břehu vítá vlak nezřízeným pokřikem. Svahy, zelené dlouhou, hebkou trávou. Ba, nebylo by nepříjemno zaměniti někdy pažit se zeleným suknem hráčského stolku. Karty se hbitě zamíchají, měkký zefýr ovívá naše líce; svěžím vzduchem nesou se hráčské výkřiky do modravých dálav. Zamíchám a hráči snímají- Průvodčí cvaká kleštičkami: - Lístek, prosím, pánové. Mechanicky sahám do kapsy u vesty a podávám průvodčímu jízdní lístek. - Malá dává! -Jak, prosím? - podivil se konduktér. Probral jsem se ze zádumčivosti a rozpačitě zasmál svým pošetilým vidinám. -Nic, nic, - pravil jsem chvatně. Průvodčí odešel a já se rozhlédl po kupé. U okna seděl pán; rudá líc byla porostlá krátkým a huňatým plnovousem, takže připomínala pohovku, jejíž prasklý povlak propouští koudel. Unaveně a rozmrzele přebíral se v novinách. Druhý seděl naproti mně. Měl na klíně kus mastného papíru. Krájí zavírákem chléb a jeho čelisti žvýkají salám se zoufalou umíněností. Až sní salám, načne řízek. Mezi salámem a řízkem urazí se několik kilometrů. Další kilometry pozří se zároveň s vajíčky. Potom několik doušků piva přivede jej blíže k cíli. A tak ta cesta uteče. Pozoroval jsem, že moje slova - malá dává - učinila na pána u okna dojem. Složil noviny a se zájmem pátral v mé tváři. Nepokojně vrtěl se na místě: bylo zřejmo, že se mu k mozku prodírá nějaká myšlenka. Rozhodl se a smekl svůj panamský klobouk směrem ke mně. - Fikejz! - Moje jméno je Fikejz, pane. - A pronesl několik obecných sentencí o nepříjemnosti cestování v tom horku. Způsobně, jak káže mrav, jsem mu odpověděl. Rozvinula se čilá zábava. Dozvěděl jsem se, že pan Fikejz je obchodník rukodílným a krátkým zbožím. Je ženat, kromě toho postižen dnou, daněmi, obecními přirážkami a špatnými obchody. Byl u rodiny na letním bytě a nyní jede do Prahy, aby se opět přesvědčil, že na personál není spolehnutí. Odkašlal a otázal se: - Hrajete, pane? - Co tím míníte, pane? - opáčil jsem s předstíranou lhostejností. - Nic, nic... já jen... jestli někdy v kartičky si hodíte. Já také jen někdy... to víte, člověk má jiných starostí... - Rád si zahraji, - odvětil jsem. - Tak tak. To rád slyším. Potřeba se někdy rozptýlit. A co račte hrát? Dardu, bulku, francefus, ferbla, filky komando, čapáry, rami, boží požehnání nebo zelenou louku, mariáš, ambo-jamo, očko, aplitán, poker, skat, bridž, duraka, whist...? - Rozumím mnohým hrám, - odpověděl jsem, - ale přiznávám se že nejraději hraji licitovaný mariáš. Můj zvěčnělý tatíček ovládal všechny druhy her stejně dobře. Ale já se rozhodl, že se soustředím pouze na jednu. Duch nynější doby žádá specializaci. - Výtečně. Vaše řeč je rozumná. Vytáhl z kapsy balíček karet. - Že bychom si hodili? - Možno. Ale, kde vezmeme třetího? - A můj zrak spočinul na žvýkavém cestujícím. Žvýkavý cestující spolkl poslední sousto chleba, sbalil papír a hodil jej oknem. Pak pravil žalostně: - Z domova až do Hradce jsem snědl sardinky a ementálský sýr. Mezi Hradcem a Chlumcem pozřel jsem bábovku a několik buchet. Myslel jsem, že mi salám a řízek vystačí do Poděbrad. Mýlil jsem se. Musel jsem přidat několik vajíček. A nyní nejsem ještě v Nymburce a nemám co jíst. Zlořečený život! Jak já tu cestu do Prahy přetrvám? - Proti nudě dlouhého cestování, - poučil pan Fikejz žvýkajícího cestujícího, -je zahrát si v karty. Čas líbezně uteče. Umíte hrát? - Inu, hrával jsem, hrával. Nevím, jestli bych obstál. A potom, hraješ-li, můžeš prohrát. A to já jsem opatrný. |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:02 Ráno se vypravil trafikant Houska do Sadové. Odebral se na bojiště a tam vyhledal Němečkův hrob. Poklekl a vroucně se pomodlil za klid duše svého spolubojovníka. Pak položil tři krejcary na hrob a pravil: - Milý kamaráde, frajtře Němečku! Tady máš, co ti patří, a nyní buď mi dobrý, jaks býval dříve. Víš, tenkrát v tom tumlu jsem ti nemohl zaplatit; ale nyní ti dávám, co ti náleží, i kdyby to byl flekovaný durch. Pozdravuj kamarády tam nahoře a na shledanou! Odcházeje, otočil se ještě jednou a zvolal: - Tři krejcary jsem ti položil na hrob. Tys to viděl. Kdyby se měly ztratit -já jsem z toho obliga venku; já jsem zaplatil! - Od té doby, - dodal pan Bek, - měl trafikant Houska velké štěstí ve svém podnikání. Všechny lidi, ať byli z Kostelce, z Vamberka, Rychnova nebo ze Solnice, všechny v kartách pokořil a své jmění znamenitě rozmnožil. Zemřel, zanechav rozsáhlé statky svým potomkům... Nádraží bylo pusté, jenom v čekárně klímal jakýsi venkovský strýc na hromadě zavazadel. Čekal jsem na vlak, jenž měl mne odvézt do Prahy. Tam chci si hledat štěstí. Pan Ulián mne vypudil ze svého domu. Obtížen černou vinou opustil jsem navždy vůz principálův. Přecházel jsem nepokojně perón malého venkovského nádraží a obíral se neveselými myšlenkami. Vzpoměl jsem si na slova svého tatíčka, jenž mne důtklivě varoval před ženami a zejména před manželkami. Chybil jsem, nedbaje slov tohoto zkušeného muže. Přišed z hostince domů, zastihl principál svoji ženu a mne v situaci, kterou váhám blíže označiti. Byl již beztak roztrpčen neplodným zápasem s panem Kundrtem; a nyní propukl jeho hněv nevázanou silou. - Valérie! - zvolal, - co to vidí oči mé? Buď zavržena, bídnice, kteráž jsi zapomněla svých povinností dobré matky a řádné manželky! Nebesa! Zdaliž můžete chladně zírati na to, jak pokálen byl krb rodinný? Otevřiž se země a pohlť horkým nitrem svým tuto Sodomu! - Milý muži, - odvětila paní Valérie s klidným úsměvem, - nedobře činíš, jestliže se dáváš strhovati hněvem. Jsi na omylu. Necítím k tomuto jinochovi nic jiného, leč lásku mateřskou, kterou nezavrhuje ani mrav, ani učení. Urazil jsi mne; avšak já ti nechci splácet stejnou mincí. Nechtěj, abych ti připoměla tvoje dobrodružství. Nechci mluviti o jisté Adrienně, v městě Besanconu, zdráhám se vysloviti jméno anglické dívky, jménem Mabel, která byla jednoho dne unesena, takřka před zraky zarmoucených rodičů, přeji si, aby v mém srdci zanikla vzpomínka na plavovlasou Němku, která snad ještě dnes očekává svého miláčka, jenž ji opustil se slibem, že ji odvede k oltáři... A což mladičká Kathleen, kde je nyní? - Zadrž! - zvolal pan Ulián mocným hlasem. - Nepřišel jsem , abych zde cosi... Nechť odpočívají ony historie pod příkrovem zapomenutí. Já vlastně... Víš dobře, že nejsem žárliv. Pohnutý život naučil mne rozvážné shovívavosti. Můj hněv nebyl obrácen k tobě, ale týká se tohoto mladého muže. Neboť je-li vděk a úcta k dobrodincům vydána vepsí, co máme ještě na světě očekávati? A obrácen ke mně, pokračoval: - Mladíku, hrál jste nepoctivou hru. Jaký jste hráč, jenž dává přednost pochybným slastem v náručí stárnoucích žen před rozkoší, kterou poskytuje spravedlivý boj? Dnes jste opustil svého mistra a vydal jste jej v ruce nejapného hráče, jehož hra mu neposkytla ničeho jiného, než řetěz trpkostí. Je dobře, pane... Žádám, abyste okamžitě opustil můj dům. Poplenil jste své štěstí, pane. Přeji vám mnoho zdaru ve hře, ačkoliv jsem zachvácen obavou, že ve vás roste falešný hráč... Pobouřen jsem se ozval: - Pane Uliáne, dovolte... - Mlčte pane! - přerušil mne principál ostře, -já vím, co mluvím. Hráči mariáše jsou veskrze počestní občané, kteří nežádají ničeho, než co získají ve spravedlivém boji. Opusťte mne, pane. Nechci vás už vidět... Tak jsem odešel z tohoto domu, abych kráčel vstříc neznámé budoucnosti. Příště KAPITOLA 17 * Do Prahy! * Červená stovka + sedma = moravské maso + sklenice smíchovského * Udav se! |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:01 16 * Vypravování o dvou vojínech * Vyvržen z domu Uliánova A pan Bek takto počal: -Žili za vojny v roce šestašedesátém tři vojíni rakouského císaře, kteří se zúčastnili tažení proti pruskému králi, jenž se svým vojskem vpadl do země české. Bylo před bitvou u Sadové. Modrá noc se sklonila nad krajinou, která zakrátko měla býti svědkem krvavého zápolení. Bylo ticho, jen tu a tam třeskly pušky předních stráží. Vojsko, unavené dlouhými pochody, spalo těžkým spánkem. Jen táborové stráže bděly. A tu se sešli tři vojíni osmnáctého pěšího pluku, kteří byli pověřeni strážní službou, a svobodník Němeček pravil ke svým druhům: - Přátelé! Zítra budeme mít perný den. A nevíme, je-li nám souzena smrt v boji, či zdali se Prozřetelnosti zalíbilo nám život darovati. Proto navrhuji, abychom ještě tuto noc si v rychlosti hodili kartičky, neboť není mi známo, zdali hraní v karty jest v nebi dovoleno, aby rozmnožilo věčnou blaženost vyvolených božích. Tato řeč setkala se se souhlasem jeho druhů. I usedli všichni kolem plukovního bubnu, jehož víření volá do zbraně, a použivši oslí kůže za zelené sukno hracího stolu, oddali se licitovanému mariáši. Můj děd, jenž byl tenkrát plukovním tamborem, účastnil se hry pouze jako divák. A podal mi zprávu, že tato hra rozdělila noc na sedmnáct durchů, nemenší počet betlů, rozsáhlou řadu stovek se sedmou. Hráči se vášnivě točili, snažíce se znásobiti prchající chvilky nejistého vojenského života. Jeden z hráčů, jménem Houska, prohrál celý svůj žold a při záblesku růžového dne, kdy třeskná polnice budila tábor do boje, odcházel ze hry. - Herštelt ten grif, - pravil svobodník Němeček, - neodejdeš, dokud mi nezaplatíš tři krejcary za moji hru se žaludskou malou. - Rád bych, - odvětil vojín Houska, - ale musím ti zvěstovati, že v kapse nemám brďolu. Počkej do příštího lédunku, pak vše vyrovnám. - Tvoje řeč je pošetilá, - odvětil svobodník Němeček, - vždyť nevíme, dožijeme-li se příštího dne. Slyš, kterak děla pruského krále duní. Bitva nám nastává a ty mi prcháš s třemi krejcary. Zaplať cos dlužen. Dobře jsem viděl, že máš ještě šesták. - Jsi krkoun a nenasyta, - odvětil vojín Houska hořce, - mám, pravda, ještě šesták. Avšak nemohu se jej vzdáti. Což, kdybych padl do pruského zajetí? Co by si pruský král pomyslil, kdyby seznal, že císařský vojín má kapsu prázdnou? Řekl by zajisté, že se domníval bojovati s vojskem a ne se zástupem žebráků. Nechal jsem ti svých sedmnáct krejcarů, což je více než dosti. Spokoj se mým slovem, že o příštím lédunku zaplatím. Avšak svobodník stál na svém právu a důtklivě se dožadoval zaplacení. Než jejich při ukončil rozkaz, který je volal pod prapor. Houska, běžel ke své četě a Němečkovi bylo odejíti k sedmnácté kompanii, kde byl u druhé čety křídelní šarží. A než se rozešli, volal za odcházejícím vojínem Houskou: - Pamatuj si, bídný zloději, že ty tři krejcary ti nebudou darovány. Já je musím mít. Proklínám té, proklínám tvoji kartu. Nechť ti sebelepší stovku zničí dvě plonkové desítky, které koupíš v talóně, každý tvůj betl] nechť je zhuben nenápadnou osmou, kterou ti podebere protihráč, jenž má lajer sedmi karet, tvoje dvousedmí budtež pustošena nenadálými mitlpunkty... Ať nemáš radosti z krásné karty, ať tvůj zrak je neustále unavován pohledem na smrdinu bez hlášek a bez desítek. Ať ti nic nepomůže od špatného listu, ani snímání levou rukou, ani otáčení židle, ani řezání karet, ani plivání na talón... Tak jsem děl. Nebesa vyslyší moji kletbu! Zahřměla děla, zarachotily pušky. Bílé císařské kabáty se srazily s modrými pruskými bojovníky. A když se boj skončil, dvacet tisíc mrtvol pokrývalo bojiště, dvacet tisíc a mezi nimi svobodník Němeček... Vojín Houska vyvázl životem. Avšak pruský kartáč mu utrhl pravou nohu. A když se pozdravil a rána se mu zahojila, pak obdržel od císaře pána válečný kříž a trafiku v Kostelci nad Orlicí. Prodával paklíčky tabáku, kuba, krátké, viržinky i uherky, a přitom pilně hrával se sousedy v karty. Běda! Neměl štěstí ve hře. Všechny naděje vniveč se mu obracely, a výtěžek abaldy zmizel v kapsách spoluhráčů. Stokráte přísahal, že karet do rukou nevezme, stokrát přísahu zrušil; jmění se mu tenčilo a on zřel před sebou žebráckou mošnu. A jednou v noci stanul u jeho lože bledý stín. Bílý kabátec císařův měl potřísněný krví. Stín pravil: - Infanteristo Housko! Pamatuješ na mou kletbu v ležení u Sadové? Hle, jak se naplnila má slova... Černý skutek byl po zásluze potrestán. Nebudeš míti štěstí, dokud nezaplatíš tři krejcary. Poslyš! Moje tělesné pozůstatky leží pod prostým křížem na bojišti sadovském. Odeber se tam, a tři krejcary polož na můj rov. Pak bude s tvého listu sňata kletba. Tak pravil stín a zmizel. |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:01 - Já že prohrál? Jak to? Já mám padesát! - A my máme šedesát! - Kde byste vzali šedesát? Račte mi to vyložiti! - My máme dvacítku! - Jakou dvacítku? Kterou dvacítku? Neviděl jsem žádné! - Žaludskou dvacítku! - Hm... Žaludskou dvacítku, povídáte?... Není to omyl? - Není. - A tak, a tak... Inu, inu... Tak jako bych to prohrál? - Zajisté. - A to teda bych měl platit? - Ovšem! - Zatracené dílo! Jenom platit a zase platit! A kolik že přikážete, abych platil? - Tři šestáky! - Tři... Pro pána! Já myslel, že dva! - Tři! My měli tichou sedmu! - A to jo... Oh, moje sudbo zlá... To mám zlost, páni! Jak jsem to mohl jenom prohrát? Už je to tak! Ale platit budu, až mne přejde vztek. Já pro nějaké tři šestáky nebudu měnit pětikorunu. Takovým způsobem zápolili s otylým pánem dvě hodiny. Po každé hře propukla hlučná hádka. Pan Kundrt se odhodlal platit za ztracené hry jen po velkém domlouvání. Pana Beka posedla zelená zlost a on si umínil, že dá tlustému pánovi náležité poučení. V poslední hře měli panu Kudrtovi platit šedesát krejcarů. Pan Bek hodil velkým obloukem otylému pánovi čtyři šestáky a pravil: - Tady máte čtyřicet krejcarů! Pěťák se mi zakutálel pod stůl! To je dohromady čtyřicet pět. A patnáct krejcarů vám zůstanu dlužen! Nebudu přece měnit pětikorunu! Tlustý pán zbledl. - Jak to, prosím? - zakvičel. Mně náleží šedesát! - Prosím, - odvětil pan Bek chladně, - vy jste se také zdráhal platit! Jak jsem řekl! Jsem vám dlužen patnáct krejcarů! - Dovolte, - protestoval pan Kundrt, - to bylo během hry... Ke konci se musí platit! Jak bych k tomu přišel? Já mám být škodný? - Já vám s tím dluhem neuteču! Mám zde krám a živnost! Můžete si ten dluh vtělit! Těch patnáct krejcarů vám zaplatím, až mne přejde vztek! - Žádných patnáct krejcarů, - řval pan Kundrt, - dvacet krejcarů! - Žádných dvacet krejcarů, - opáčil holič, - pěťák leží pod stolem! Zdvihněte si jej! - Jak si jej mám zvednout? - zaúpěl tlouštík, - já se nemohu sehnout! Račte mít uznání! Jsem člověk nemocný! - To mně je jedno! - pravil pan Bek cynicky. - Dobře, - zaskřípěl tlustý pán, - aspoň je vidět... Tomu se říká solidnost! Výborně! Měšťan a neplatí dluhy! Jste mi dlužen patnáct krejcarů! Rozumíte? Všude, kamkoli přijdu, budu prohlašovat: Pan Bek je mi dlužen patnáct krejcarů! Mám peníze mezi lidmi! Jenom co je mi dlužen pan Bek... Zaduste se... Pan Kundrt zaplakal. - Pro lidskou špatnost jsem přišel ke škodě, - vzlykal, stíraje si slzy, - já, starý dobrák, pořád platím a snažím se svým závazkům dostát, a tadyhle... Těžce vzdychaje, vlezl pod stůl, aby se zmocnil zakutálené mince. Jeho námaha byla bezvýsledná. S námahou vstal, obrátil se k hostinskému a pravil: - Řekněte pikolíkovi, ať si zvedne penízek a ponechá... A sdělte mu, že je to tuzér od pana Kundrta... Nezapomeňte... Od pana Kundrta, řekněte, spropitné... Na přilepšenou!... Já mám srdce pro každého... Obrátil se k odchodu a vztyčiv pravici, zvolal velkým hlasem: - Vzal jste si hřích na svědomí, pane Beku!... Těžce se vám bude umírat... Ošidil jste člověka... Klesnete pod tíží zlého skutku... Dveře zapadly za těžce zkoušeným mužem. Po jeho odchodu usmál se pan Bek a pravil: - Tento příběh připomíná mi událost, kterou mi vypravoval můj zvěčnělý děd. Příště KAPITOLA 16 * Vypravování o dvou vojínech * Vyvržen z domu Uliánova |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:00 15 * Tlustý, avšak lakotný pán Milý pobyt v městě Dobrušce byl velmi znesvářen událostí, která přivodila nový obrat v mém životě. Příčinou toho byla, jak se dalo tušit, paní Valérie. Tato žena, nenasytná ve své žádosti těla, nepropouštěla mne se svých tenat, ve kterých jsem se zmítal beznadějně a sklesle. Pan Ulián dlouho netušil, že v jeho domácnosti bují hřích. Nevšímal si ničeho, co se kolem něho děje: spokojen a bezstarostný, jenom hospůdky vyhledával a tam se bitev účastnil. Avšak škaredé zlo nezůstalo utajeno. A o mé odhalení se přičinila Blaženka, která velmi těžce nesla, že její matinka bloudí po zakázaných cestách. Ale nejenom starost o ohroženou mravnost své matky vedla Blaženku k tomu, aby zprávu o neřesti svému otci podala: stín žárlivosti, myslím, vplížil se do její mladé duše a k zlu ji ponoukal. Neboť častokráte dávala mi najevo, že jsem jí blízek a že by si toužebně přála se mnou ruku v ruce kráčeti životem a v lásce a spokojenosti manželské otcovskou živnost provozovati. Často mne vyhledávala, snažíc se přiblížiti ke mně, a blouznivě rozmlouvala o lásce a manželském stavu. Byla velmi milá; já však šijí nevšímal a její duše nyla tesknotou. Nuže, čas se naplnil a hřích dozrál k svému pádu. O, té chvíle neblahé, která způsobila, že jsem opět propadl slabosti a zameškal jedno důležité utkání! Nedostavil jsem se na bojiště, ačkoliv moje přítomnost byla žádoucí. Starý Ulián sedí naproti panu Bekovi. Smutně zírají na hromádku karet, která leží na stole. - A cože ten váš mladý nejde? - táže se pan Bek. Pan Ulián se zasmušil. Přejel si dlaní čelo a pravil: - Dnes, pane, není na personál spolehnutí! - Máte být přísnější, - poučoval jej soused, - dáváte-li mladému vůli, pak neobstojíte! Odmlčel se a po krátkém přemítání pravil: - Nic platno, musíme se poohlédnout po náhradníkovi. Pane šenkýři, - obrátil se na hostinského - musíš nám opatřit třetího! Hostinský se podíval na hodinky a pravil: - V tuto dobu je pouze pan Kundrt k mání. - Nuže, pane hostinský, přiveď nám Kundrta, - kázal pan Bek. Hostinský svlékl zástěru a chystal se k odchodu. - Avšak, - pravil, - upozorňuji vás, že s ním mnoho radostí neužijete! - Všecko jedno! Jen jdi! Hostinský odešel, aby se po chvíli vrátil s otylým, rudolícím pánem. Tlustý pán se uklonil a zasípěl: - Kundrt. - Račte se posadit, - pozval jej pan Bek laskavě. Tlustý pán si plivl do dlaní a zamnul ručkama. - Kartičky? Zahrát? - zakvákal, - velmi příjemno. O šestáček? Červené dražší? Zajisté! Já jsem při tom. Já to s vámi zaválím. Jmenuji se Kundrt... Teď uvidíte, co hra obnáší! Pan Bek poznamenal, že je zbytečno hovořit před západem slunce. Ať se zbytečně nemarní čas. Dlužno působiti, nikoliv oddávati se lichým řečem. Během hry poznali, že pesimistický názor šenkýřův o panu Kundrtovi nebyl bezpodstatný. Byla s tlustým pánem hra svízelná a podobala se spíše lopote než ušlechtilé zábavě. Pan Kundrt, ještě než uzřel svůj kart, již bědoval nad jeho špatností. Pomalu a opatrné rozložil listy do vějíře a dlouze se do nich zadíval, jako by se nemohl od nich rozloučiti. Než se rozhodl k nějaké akci, hladil si trojnásobný zátylek, vzdychal a těžce funěl. Přemítání orosilo mu obličej drobnými krupičkami potu. - Kdybych teď věděl, co nevím! - sténal. - Hrajete hezky, ale pomalu, - poznamenal pan Bek. - Doporučuji vám, abyste si vzal k srdci slova básníkova: Letmý, avšak bystrý pohled do karet spoluhráčových značí více než dlouhé a dumavé uvažování nad vlastní kartou! Ale pan Kundrt nebyl přístupen myšlenkám básníků. Vynášel nerozhodně a kladl karty na stůl s takovou opatrností, jako by deska stolu byla žhavá plotna. Byl odhodlán každé chvíle vzít vynesený list zpět a hlučně prohlašovati, že se přehmátl a že zmýlená neplatí. Když prohrál, činil se nechápavým. |
| Karel_Polacek |
30.7.2004 9:00 Jelikož budu v srpnu na dovolené, přikládám další čtyři kapitoly. |
| Karel_Polacek |
26.7.2004 8:03 - S díky přijal, - zavrčel pan Bečka chladně. - Pan Bečka obdržel poplatek, - hlásil mladík. - Viděli jste? - tázal se pan Bek. Tak hrají každého dne. Hrají pomocí posla. Všechny tři závody zaměstnávají učedníky, jichž povinností je účastnit se hry a vyřizovat vzkazy. Učedníci se v této funkci střídají. Jednou účinkuje učedník pana Kašketa, druhý den jest povinen býti přítomen učedník závodu Bečkova, jehož vystřídá praktikant pana Balouna. Tímto způsobem udržuje se styk mezi znepřátelenými hráči... Setrvali jsme v pohostinném městě Dobrušce celý týden. Mohu říci, že se dobře dařilo Uliánovým podnikům. Kolotoč, houpačky i střelnice těšily se valné oblibě domorodců. Tu dobu zuřil ve městě krutý boj. Musím zde poznamenati jednu okolnost, která znamenitě vyvyšuje Dobrušku nad všecky ostatní obce naší milé vlasti. Událost, která způsobila, že město Dobruška bude zaznamenáno do análů dějin lidstva. Je snad obecně známo, že náš národ činně se zúčastnil bourání shnilého Rakouska, že značně přispěl k pádu kletých Habsburků a že se osvobodil z područí černožluté hydry. To se stalo, jak se dovídáme z čítanek, časopisů i ze slavnostních řečí, osmadvacátého října. Toho dne obdrželi jsme samostatnost a rázem stanuli jsme mezi evropskými národy jako rovní mezi rovnými. Pročež se osmadvacátý říjen důstojně oslavuje. Avšak město Dobruška má na domácí revoluci podíl zcela výminečný. Neboť zde byla prohlášena samostatnost, jakmile do bran městských došla zvěst, že rakousko-uherská vláda uznala čtrnáct bodů Wilsonových. Toho dne shromážděné občanstvo dobrušské zrušilo Rakousko a prohlásilo za obecného jásotu sesazení habsburské dynastie. Ale občané netušili, že tento revoluční akt provedli sami a že takovým způsobem octli se ve válečném stavu s Říší rakousko-uherskou. Druhého dne se probudili a monarchie trvala dál. A žila ještě asi čtrnáct dní. Nuže, občané dobrušští jsou právem hrdi na svoji samostatnou revoluční akci. A je zcela pochopitelno, že výročí onoho památného dne by rádi důstojně oslavovali. Leč zde je pravě kámen úrazu: nikdo z celého města si nepamatoval, kterého dne se stal převrat. Vznikly vášnivé spory o revoluční datum. Tyto spory vnikly i do rodin a nemálo ohrozily občanskou svornost. Nastalo pozdvižení jedněch proti druhým. Povstává syn proti otci, dcera proti matce, druh proti druhu. Nastal zmatek a obecné nedorozumění. Mnoho bylo svědků revolučního činu, ale nikdo nedovede svoje mínění opříti průkaznými argumenty. Již se zdálo, že mír bude navždy zmařen, a že město bude strženo do víra bratrovražedného boje, když tu náhle objevil se muž, jehož svědectví mělo stmeliti rozvrácenou svornost. Poznamenejme si jeho jméno. Naši potomci budou je s úctou vyslovovati. Je to klempíř Kalina. Slyšme jeho svědectví. - Převrat se stal, - praví pan Kalina, - v pátek. Ten den si pamatuji a nezapomenu, co živ budu. Neboť onoho dne sedím U Steinerů a mám následující kart: obdržel jsem šest zelených se čtyřicítkou a esem. K tomu čtyři červené s dvacítkou a desítkou. Sedmu červenou i zelenou. A žaludské eso s kulovým na kraji. Hlásím dvě sedmy, ale nikoli zelenou jako trumf, nýbrž červenou, veden jsa obavou, aby nikdo neměl proti mně čtyři pomáhající. Za tím účelem odložil jsem dvě zelené, neboť esa odkládati je zakázáno. Pan Bek, můj spoluhráč, mně hru poskvrnil, neboť měl na mne čtyři červené, jak jsem se pravém obával. Já však, maje silnou oporu v oněch dvou esech, jsem se otočil, neboť jsem počítal, že dříve, než budu nalezen, vyrazím! soupeři dva trumfy. Což se také stalo. Kynul mi vzácný triumf, neboť pro podobnou konkartaci není pamětníka v širokém okolí. Avšak oné hry jsme nedohráli. Neboť náhle ozval se na ulici povyk, jenž hlásal, že nenáviděné Rakousko bylo právě zrušeno. Nechali jsme hry a připojili se k jásajícímu davu. Já pravím a hlásám, že to bylo v měsíci říjnu osmnáctého v pátek. Nezapomenu onoho dne, neboť takový kart jsem nikdy předtím ani potom neobdržel. Toto svědectví váženého občana vzbudilo pozornost, i zdá se, že přispěje k odklizení sporů. Příště KAPITOLA 15 * Tlustý, avšak lakotný pán |
| Karel_Polacek |
26.7.2004 8:03 14 * Stařec cizinců nefackuje * Až spáč procitne * O znepřátelených obchodnících * Spor o domácí odboj - A - tázal jsem se, - i cizince, kteří hrají špatně, fackuje? - Cizinců nefackuje, - odvětil pan Bek. -Jest pouze přísný na rodáky; přál by si vidět krajany kráčeti na vrcholcích karbanického umění. Neračte mít strachu, že by vás přišel pokárati. Sledovali jsme zajímavého starce, který zvolna procházel kolem, bloudě ostřížím zrakem po skupinách hráčů. Tam ozvalo se příkré slovo, a onde vrazil šňupku nešťastnému hráči. Když jeho přísnost byla ukojena, odcházel se slovy, že bude muset jednou udělat zde pořádek. Vyprovázel jej hostinský, krče omlouvavě rameny. Pan Bek, míchaje karty, pravil: - Cožpak tento stařec... My jej všichni ctíme, protože si toužebně přeje, aby krajané prospívali. Ale je zde kibic, který je mnohem obávanější. A ukázal nám jednoho pána, který sedě rozkročmo na židli, spal za zády jednoho hráče. Veliká hlava, vzrostlé dýni podobná, kývala se mu na stonku tenkého krku; a nos, obraz paprikového lusku, vyrážel žalostné zvuky jako moucha, která toužíc po svobodě, naráží na okenní tabuli. - Spí, - vece pan Bek, - při normálním průběhu hry. Hráčská rčení a výkřiky ukolébají jej v tichý spánek. Ale běda, jakmile nastane napjatá situace... V tom okamžiku otevřel spáč s námahou oči a zamumlal: - Já bych se otočil... - Pak mu klesla hlava opět na rameno a muž pohroužil se opět v mrákoty. Ale hráč se otočil, jak mu spáč kázal. A mohutně zvítězil, strašlivě zdrtiv své odpůrce. - Viděli jste? - tázal se pan Bek. - Tak tomu bývá vždy. Když se pan Rous probudí, pak to stojí vždycky někoho velké peníze. - Pan Rous, - dodal hrdě, - je velký přírodní zázrak. Město je naň hrdo. Kdyby nám za něho učenci dávali tisíce, my jej neprodáme. On, pánové, tvrdě spí. Ale ve spánku prožívá všecky fáze hry, jako kdyby jeho oko bdělo. Nic mu neujde. Je to jasnovidec, kterému je dáno viděti ve spánku osud kterékoliv hry, ať je to durch nebo betl. - A sám hrává? - tázal se pan Ulián. - Nikoli. Nemůže hráti již proto, poněvadž při pohledu na karty okamžitě usne. Jeho duch by mohl i ve snu hrát. Avšak jeho ruce, opilé spánkem, neudrží karet. Vyslovovali jsme hlasitý podiv nad tímto fenoménem. Náš hostitel, zřejmě polichocen, počal nám vykládati o jiných pamětihodnostech města Dobrušky. - Pohlédněte tam, - velel nám, ukazuje nám do kouta. Podívali jsme se naznačeným směrem a spatřili jsme tři hráče. Seděli vzpřímeně jako sušené tresky; a jejich zraky chladně zíraly přes hlavy spoluhráčů. Hráli spolu; avšak činili dojem, jako by každý hrál sám, jako by druhých nebylo. - To je stůl úhlavních nepřátel. Jsou to tři obchodníci smíšeným zbožím a zavilí konkurenti. Nenávidí se divokou nenávistí. Přes třicet let nepromluvili spolu slova... Přes to však denně spolu hrají. Neboť hrdost jim nedovoluje, aby dali najevo, že se jejich nepřátelství druhých týká. Hrajíce spolu, krutě pokořují samolibost svých druhů. Chtějí dát najevo, že spoluhráč mu za to nestojí, aby mu dal najevo, že pociťuje jeho nepřítelství tak, že by s ním nemohl hrát. Hraje jim utrpením, neboť hrají pouze ze vzdoru. - Avšak jak, - táži se, - mohou hrát, když spolu nemluví? - Nuže, pozorujte, - pravil pan Bek. Přerušili jsme hru a oddali se pozorování zajímavé trojice. Záhy:jsme postřehli hocha, jenž, jak se zdálo dělal prostředníka. -Pan Kašket se dává poroučet, - pravil mladík, - že by měl sedmu. Spoluhráč sveřepě zachrupěl a pronesl chmurně: - Vyřiďte panu Kašketovi, že ji koupím. Mladík přistoupil k panu Kašketovi a vyřizoval: -Pan Bečka praví, že sedmu koupí. -Jak je libo, - pravil zasmušile pan Kašket, - vyřiďte mu, že víc nemám. Ať hraje. - Máte hrát, pane Bečko, - hlásil mladík, - pan Kašket víc nemá. Pan Bečka se zachmuřenou tváří koupil talón, naklonil se k jinochovi a velel mu: - Oznamte pánům, že mám kulovou sedmu. Ať mi sdělí svoje námitky. Mladík promluvil s druhými hráči a oznámil výsledek konference slovy: - Páni říkají, že je to dobré. Posílají tři šestáky a žádají za stvrzení částky. |
| Karel_Polacek |
19.7.2004 8:07 Pan Ulián mne uvítal zvěstí, že v tomto městě je mnoho vynikajících živností hostinských, kde karbaníci provádějí svoje umění. Mezi jinými jmenoval hostinec "U Petránků", který je mimoto sídlem místní kultury, neboť hostí ve svých zdech občanskou knihovnu a dva podpůrné a vzdělávací spolky Dobroš a Vlastu. Principál se mně pochlubil, že se mu již podařilo seznámiti se se sympatickým domorodcem panem Bekem, o jehož hráčských schopnostech mluvil s nadšením. Pan Bek, pravil můj zaměstnavatel, je muž vždy jaré mysli; ve dne pilně zušlechťuje líce občanů dobrušských, aby se večer veselil v kruhu svých přátel. V průvodu tohoto bodrého muže navštívil v pondělí Petránkův hostinec, v úterý zavítal do hotelu "Steiner", ve středu besedoval "Na červené", čtvrtek jej zastihl "U nádraží". V pátek bylo volno, neboť tento den zasvěcuje pan Bek koupání. Osvěžen na těle i duchu, vrhá se v sobotu v seč "U Tomášů". V neděli rozbíjí svůj stan "U Steinerů". Nuže, dnes je neděle a my vydali jsme se v průvodu pana Beka do Steinerova hostince. Vstoupili jsme do podlouhlého lokálu, jehož asi jedna třetina je oddělena záclonou. Za touto záclonou prohánějí se karambolisté okolo kulečníku. Zdá se, že pan Steiner nemiluje hráčů kulečníku a pečuje o to, aby zůstali skryti světu. Svoji přízeň věnuje karbaníkům a sám častokráte účinně zasáhne do boje. Pan Bek nás představil štíhlému jinochovi; byl to místní lékař dr. Káš, a jak pravil náš průvodce, neméně obratný ranhojič než hráč. Ukázalo se, že výtečný pan Bek mluvil pravdu. Štíhlý jinoch okouzloval exhibiční hrou. Záhy počala se místnost plniti, a veškeré stolky; byly obsazeny hráči. Naše hra byla přerušena nenadálým výjevem. Do místnosti vstoupilí jakýsi kostnatý stařík. Přísnost vanula z jeho rysů. Zastavil se ve dveřích a pozorně objal pohledem hráče. Tu zastavil se jeho zrak u jedné partie. Rozhodným krokem přistoupil ke stolku, zlostně zavrčel a usadil se za jedním z hráčů. Pozoroval jsem, že ruka hráčova, která již vynášela kartu, se zachvěla. Pokorně se zahleděl do tváře přísného starce; avšak jeho rysy ztuhly a nedávaly najevo žádné hnutí mysli. Rozpačit, dlouho přemýšlel a pak nerozhodně vynesl. Ale vzápětí! rozlehl se místností zvuk políčku. - Tak se vynáší, ty makovče? - zařval přísný stařík. - Ty lálo, tvarohu, neužitečný člověče! Oh, ničemo! Tak jsem tě učil? Nikdy nic nebudeš umět, ničemu neporozumíš, neboť tvoje mysl je zatemněna! - A jak jsem měl vynést, pane Podleno? - tázal se pokorně nešťastný hráč. - Jak! Jak! - vztekal se přísný kmet, - jinak, všelijak... jenom ne tak, jak jsi vynesl. Již třicet let tě pozoruji a ničemu ses nenaučil. Pamatuješ se, jak jsi v roce sedmadevadesátém nesl zeleným esem? A tím všechno prohrál? - Poučte, ale nefackujte, - zapištěl hráč, - kdybyste v mírnosti ukázal chybu, pak bych se napravil. Ale vy hned do hlavy... Pak nemá být rozum zakalen... - Aáá! Holomku! Tak ty budeš ještě odmlouvat? Pánové, proč ho neodeženete od stolu? Vy strpíte, aby byl sprostý proti starému člověku? Oh, mizero! Na starce nad hrobem sis dovolil? Hned se spakuješ a domů! Já ti, mně se zdá... Pokáraný hráč se zvedl a chystal se k odchodu. Ale stařec zahřměl: - Kam, kam? - Vždyť jste mi velel, abych šel domů... - Žádné domů! Tady zůstaneš a hrát budeš. Za mého osobního dohledu... Byli jsme velmi udiveni a tázali se pana Beka, jak to, že onomu starci je dovoleno trestat hráče. Je-li to příbuzný, či pěstoun onoho zpolíčkovaného muže? Pan Bek se usmál a pravil: Ani to, ani ono. Pan Podlena má takovou povahu. Je příliš prudký. Kdybyste přišli sem jinou neděli, pak byste možná spatřili, an políčkuje zcela jiného hráče. To už je takový zvyk. - A co jej k tomu opravňuje? Je snad znamenitý hráč? - Nevím. Nikdo jej ještě nikdy neviděl hrát. - Jak tedy to vysvětlíte? Pan Bek pokrčil rameny. - Prosím vás, - pravil, - starý člověk. Má své vrtochy. Fackuje, nu, což... Přejme mu to. Dlouho-li tu ještě pobude? Prudký kibic. Ale jinak je to hodný pán. Dá facku, ale v tu ránu už na to nemyslí. On jen tak poučuje. Někdo má takového koníčka. Přejme tu radost starému muži... Příště KAPITOLA 14 * Stařec cizinců nefackuje * Až spáč procitne * O znepřátelených obchodnících * Spor o domácí odboj |
| Karel_Polacek |
19.7.2004 8:07 13 * Mám usednouti za osiřelý stolec? Nikoli odcházím z domova * O zlostném starci Činorodému člověku není dopřáno dlouho kochati se zármutkem. Po odchodu tatíčkově zaměstnala mne vážná otázka. Matka důtklivě žádala, abych již z domova neodcházel. Je jí smutno mezi čtyřmi stěnami a těžce na ni doléhají mátohy vzpomínek. - Neodcházej, - žadonila, - neodpouštěj stařenu. I mně nezbývá mnoho života. Patříc na tebe, vidím v tvé líci tahy zesnulého. A lehčeji ponesu své břemeno. Dostavili se k nám také pánové Dalibaba s Menšíkem, aby svou domluvou podporovali přání matičky. - Pane Kobosile, - pravil pan Dalibaba, - přicházím vás požádati jménem všech přátel a rodáků, abyste neodcházel. Hle, co vám muže poskytnout cizina? Zde nebude nikdo, kdo by vám odpíral cti i vážnosti. - Jsem téhož mínění, - připojil se pan Menšík. - Vy jste povinen převzíti živnost po svém otci. - Nic ovšem nepřekáží tomu, - pokračoval pan Dalibaba, - aby i vdova vedla dále živnost po manželovi. Svoji způsobilost zajisté prokázala. Několikrát zasáhla do hry rozhodujícím způsobem. Mně samotnému připravila dvakrát trudný los přihlížeti k tomu, kterak byly rozmetány mé naděje ve vítězného betla. - A já, - dodal pan Menšík, - účastnil jsem se s vaší paní matkou i tažení proti dvěma cizincům z města Vamberka, kteří přibyli k nám v bláhovém domnění, že se jim lehce podaří ztéci hradby našeho města. Po celovečerním zápase byli odraženi se zkrvavenými hlavami, zanechavše bohatou kořist v našich rukách. - Pravá a hluboká láska, - uvažoval pan Dalibaba, - a naprostá oddanost k manželi způsobila ten div. Ta zkypřila půdu a dala vykvésti hráčské dovednosti, která je jinak cizí ženské povaze. Tomu říkám splynutí duší. Ženy jinak nemilují karbanu a odpírají mu s urputnou houževnatostí. Nemají milosti. Jenom dámy ze společnosti oddávají se hrám. Ale ty se vzdálily přírodě. - Já soudím, - dumal pan Menšík, - že je jim odepřen dar pozitivistického myšlení. Příliš podléhají mysticismu. Pravý hráč nehledá v kartách jiného smyslu, než jaký je odedávna ustanoven. Hráč ví, že král s filkem značí dvacítku, a za jistých okolností čtyřicet. A ženy věří tomu, že v kartách je utajen jakýsi jiný význam. Jsou přesvědčeny, že svršek značí ženicha, zelené eso radost a kulová devítka cestu. Hráč může podle své konkartace souditi na svoji nejbližší budoucnost, a to pouze na vítězství nebo zkázu. Ale ženy jsou nakloněny věřiti, že celý život se všemi osudy je v kartách obsažen. Tak rozmlouvali oba pánové a neustávali přitom usilovati, abych zůstal doma a převzal stolec po otci. Chválili sice hráčské ctnosti mé matky, ale poukazovali na její pokročilý věk, který nedovolí, aby dlouho třímala v ruce otěže živnosti. - Šťastný a spokojený život vám kyne, - hlásal pan Dalibaba. - Život v cizině je pln záludnosti. Mnohého zklamal a nalomil. Zde však budete chován jako v bavlnce. Podívejte se, dejme tomu, na našeho pana Říhu, jehož stříbrná brada zdobí odnepaměti jeho krupařský závod. Oko tohoto růžového kmeta nespatřilo ve svém dlouhém životě cizích krajů. Sám se chlubí tím, že nikdy neviděl vlak, jenž je předmětem jeho pohrdání, poněvadž unáší lidi z domova, což považuje za vrchol pošetilosti. Nezná jiného světa, než svůj krupařský závod. Neuznává jiné vlády, než sbor obecních starších, jejichž bdělé oko a odhodlaná mysl dovede uchránit krupařský závod před úklady zločinných lidí. A až bude skončena jeho životní pouť, tu tisy a túje, které rostou z naší svaté půdy, budou mu šepotati zkazky o cenách pečiva a vařiva. Nuže, mladý muži, uposlechněte mých slov a vzdejte se myšlenky na cizinu. Sám vám vyhledám nevěstu, krásnou a půvabnou dívku, s níž mnohých radostí užijete a zplodíte řádné potomstvo. Vyžádal jsem si několik dní na rozmyšlenou. Ale já věděl, že neuposlechnu rad svých rodáků, neboť moje mladá mysl byla okouzlena pomyšlením na mnohá dobrodružství, která poskytují cizí kraje. Ujel jsem z domova skoro tajně, s nikým, kromě matičky, se nerozloučiv. Spěchal jsem do města Dobrušky, kde se právě konal výroční trh, abych zastihl principála, jenž se svými podniky zde prodléval. |
| Karel_Polacek |
12.7.2004 7:54 - Co je, co je, pane Secfuse? - tázal se znepokojen. - Co je? - opáčil nevrle muž v podvlékačkách. - Nuže, co je: za vyhranou žaludskou hru se sedmou mám obdržeti tři šestáky. - Jak to? - Dobře. Pamatujete se, za tu hru, co jsem ložil trumfovou osmu do talónu. - Tu jsme přece vyhráli! - Ale! Já měl dost! - Jak to? My měli přece dvacítku. - To vás neomlouvá. Já měl šedesát a vy jen padesát. - Není možná. - Tak heleďte. Já měl dvě trumfové desítky. Pravda? - Ano. - Dobře. Pak jsem vám zatkl dvě zelené. Ty jsem neznal. - Ovšem. Ale my dostali domů dvě kulové a dvě červené. - Ouha...! Červenou desítku jsem vám zabil trumfovým spodkem. - Nepamatuji se. - Jak byste se nepamatoval. Přece jste podnášel spodkem a pan Pistora dal na to desítku, víte? - Máte pravdu. Už se pamatuji. - Tak vidíte. Dostanu své tři šestáky a vaše tři šestáky. Dělá to dohromady šedesát krejcarů. - Zítra dám. Jsem ve spodním prádle a peněz u sebe nemám. - Žádné zítra! Hned! Já bych neusnul. A s panem Pistorou se vyrovnám zítra. A honem, neboť je mně zima! Chtěj nechtěj musila hlava v okně vyplatit pana Secfuse. Načež se muž v podvlékačkách spokojen odebral domů. Avšak tato noční příhoda byla příčinou jeho zkázy. Nachladil se, dostal zánět plic a za několik dní zemřel. - To je smrt karbaníkova - dodal vyprávějící zádumčivě. Když jsme došli na hřbitov, tu karbaníci, kteří jako jeden muž doprovodili mrtvého druha, utvořili čtverec kolem syrového hrobu, aby vzdali nebožtíkovi poctu. Východní stranu čtverce tvořili bulkáři a tarokisté, západní filkaři, mariášníci zaujali jih, a na severu se tísnili ctitelé hazardních her, jako jsou: komandéři, ferblisté a hráči očka. Pan Dalibaba byl pověřen, aby se krátkou řečí rozloučil se svým druhem. Tento dobrý muž měl hrdlo sevřené a upřímný žal přerýval jeho slova. Zatroubil do kapesníku a pravil: - Milý hochu, loučíme se s tebou...Já vzpomínám slov básníkových: "Nejsi ani za horami... jen ta hrstka polní trávy roste, roste mezi námi... A pro tu hrstku trávy ruka ruky nedosáhne..." Přál bych si, aby se tvůj hrob pokryl svěží zelení, která bude ti připomínati zelené sukno hráčského stolku, u něhož jsme strávili tolik družných chvil. Já ti slibuji, že vždy zůstaneme věrni tvé památce a nadále budeme v tvém duchu působiti. Hráče špatné, zbrklé, lstivé a bezbožné budeme odháněti od svého kruhu. Každá naše hra budiž pietní panychidou na tvoji památku. Můžeme ti prozraditi svoje usnesení, které praví: Každý zvítězivší věnujž jistý, pevně stanovený peníz do pinky ve prospěch fondu pro postavení důstojného pomníku tobě, - který jsi v našem kruhu nazýván Otcem karbaníků... Lokály všech místních hostinců budou ozdobeny tvým obrazem. A podnikneme rozhodné kroky, aby ulice Na láni byla přejmenována na třídu Otce karbaníků. V dalším oddílu svého projevu zmínil se řečník o ušlechtilé povaze zesnulého, velebil jeho zásluhy o blahobyt a rozvoj živnosti hostinské, vyzdvihl jeho význam, jenž sahá daleko za hranice rodného města. Překvapil přítomné sdělením, že nebožtík pamatoval i na budoucí pokolení nadací, z jichž požitků mají býti podporováni mravní, z manželského lože zplození a nadaní jinoši na dráze karbanické. Toto odhalení způsobilo hluboký dojem na smuteční hosty. A končil: - Bratře Kobosile, buď zdráv! Nato zapěl zpěvácký kroužek Slavoj pod osvědčeným vedením Ing. C.Jana Thoře smuteční chorál. Hluše dopadly hroudy na rakev. Hrobníci jali se zasypávati hrob žlutavým jílem. Nad námi usmívalo se necitelné nebe modrým úsměvem. A tak jsme se rozloučili s tatíčkem, Otcem karbaníků... Příště KAPITOLA 13 * Mám usednouti za osiřelý stolec? Nikoli odcházím z domova * O zlostném starci |
| Karel_Polacek |
12.7.2004 7:54 12 * Pohřeb karbaníkův * Noční příhoda muže v podvlékačkách * Třída Otce karbaníků * Smuteční chorál zakončil dojemnou slavnost Naše město nepamatuje tak velkolepého pohřbu, jaký byl údělem mého zvěčnělého tatíčka. Nesčíselné davy lidu naplnily chrám Nejsvětější Trojice, kde pozůstatky drahého zesnulého se loučily s rodným městem. Zádušní mši sloužil sám stařičký pan farář; dojat a rozechvěn pronášel latinská slova. Voskovice planou kolem rakve, ve které odpočívá muž, jenž se mnohých tažení účastnil a v nesčíslných sečích čestně obstál. Barevnými okny kostela padá zlaté světlo veselého dne; je slyšeti švitoření neposedného ptactva, které obývá kostelní zahradu. A v chrámě je zamlklé šero, dusný pach kadidla a smutečních věnců naplňuje teskný prostor. Jsou skončeny smuteční obřady. Čtyři hráči mariáše, dávní přátelé zesnulého, nedali si vzíti čest, vynésti na svých bedrech rakev a uložiti do pohřebního vozu. Nechtěli přenechati tento úkon pohřebním zřízencům, kteří vykonávají svoji povinnost netečně a bez citového zaujetí. Průvod se řadí. Pořadatel dává pokyn, vozka jemně pohladil svým bičem koně po hřbetě. Koně, potřásajíce černými chocholy, dali se vážně v pohřební krok. A hudební banda pana kapelníka Fendrštáta zahrála překrásně a s citem smuteční pochod. Kráčím za rakví, veda pod paží zdrcenou matinku, jejíž štkavý pláč jest ukryt pod černým závojem. - Z druhé strany podpírá neblahou vdovu strýček Josef, jemuž žalem oči zrudly a obličej zkameněl. Za námi kluše jakýsi kmet s cupitavou stařenkou ve starodávném kapižonu, které jsem až dosud neznal. Dověděl jsem se, že je to otcův strýček Jáchym se svou manželkou, kteří vážili dalekou cestu až z Uherského Hradiště. V průvodu bylo lze pozorovati jakousi vysokou a suchou ženštinu, jejíž postava čněla k nebesům, jako osamělý topol u silnice. Dověděl jsem se, že je to tatíčkův románek z mládí. Kdysi se milovali dva lidé, ale nebylo jim přáno, aby společně šli životem. Bylť tatíček karbaník, ale v rodině jeho vyvolené sídlila přísnost a nevrlé zaujetí vůči karbanu. A tak se rozešli... Společně kráčejí v průvodu pan Dalibaba s panem Menšíkem. Dusí pláč a přerývavě hovoří teskná slova. - Tak je to, - vzdychá pan Menšík. - Ba, ano, - truchlivě přitakává pan Dalibaba. - Všichni tam musíme. - Děj se vůle Páně. - Ani se tomu věřit nechce. - Ještě před třemi nedělemi hrál třikrát po sobě durcha. - Ale já už tenkrát pozoroval, že není ve své kůži. - To bylo zejména vidět, když hrál tu červenou sedmu, kterou jsme mu poskvrnili. Nikdy by na ni nešel, protože mohl čekat, že budu mít čtyři nejvyšší pohromadě. To bylo vidět, že choroba, která hlodala na jeho organismu, velmi oslabila jeho duševní schopnosti. - Jaký to byl hráč! Evropská třída...! - Kouzelník! - Ten nás mohl reprezentovat v mezinárodní soutěži. - Zajisté. Spojoval v sobě obezřetnost a rychlé rozhodování. Rozený stratég! - Nemohu pochopit, že to vzalo s ním najednou takový obrat. -Vzpomínám si při této příležitosti na smrt pana Secfuse, kterému přezdívali "Amerikán", neboť pobyl nějaký čas ve Spojených státech, kde hledal štěstí. Ale opustil záhy tuto zemi, kde je mariáš neznám a kde obyvatelstvo se oddává pokeru. Vy jste jej neznal, neboť nejste zdejší pamětník. Tak tedy tento pan Secfus stal se kořistí smrti, která slouží ke cti řádného karbaníka. Hrál kdysi pan Secfus ambo-jamo se svými přáteli v hostinci U nádraží. Skončili záhy zvečera, neboť lokál se naplnil hlukem a hlasitým hovorem manželek, které ani v hospodě nenechají o samotě své muže. I přešel večer a sychravá noc nastala. Vítr skučel a otřásal okenicemi. Pan Secfus se zmítal na svém loži, neboť spánek ho míjel. Karty rýsovaly se před jeho duševním zrakem žhavými obrysy. Něco mu nešlo na rozum. Náhle se mu rozzářilo v hlavě. Ruče vstal z lože, a jak byl, pouze v podvlékačkách, opustil dům. Vyhledal příbytek svého spoluhráče a zabušil na okno. Dlouho bylo mu bouřiti, než se ukázala rozespalá hlava jeho přítele. |
| Karel_Polacek |
7.7.2004 8:18 - Musím odejíti, pánové, neboť můj čas přišel. Na věčnosti, kamarádi, na věčnosti se vyrovnáme... - Tak vypravoval, dodal pan Dalibaba, - starý Fetter, hostinský. A ten nikdy nelhal! - A co, - s námahou se otázal tatíček, - dostali svoje peníze nazpět? - Nevím, odtušil pan Dalibaba, - mrtvý hráč se již nikdy nezjevil. A pak se stalo, že zemřel druhý hráč. Samoten zasedl za stůl zbylý karbaník. Aby unikl svému žalu, rozdal karty, jako by byli přítomni jeho zesnulí druhové. Za ně licitoval, za ně hlásil, vítězil, prohrával, tupil nesprávné vynesení, velebil dobrou hru, jásal i truchlil, a také platil. Hlučně se hádal tak, jak bývalo kdysi zvykem všech tří věrných přátel. Dohrál, spočítal peníze, zaplatil řád, i odebral se domů, ulehl a zemřel. K večeru se tatíčkovi přitížilo. I přál si, aby povolali kněze. Když přišel důstojný pán, tu počal tatíček zpověď. - Zpovídám se, důstojný pane, vám na místě božím a vyznávám se ze svých hříchů. Snažil jsem se vždycky žíti čestně a nehřešiti. Ale i já jsem křehká nádoba a mnohými hříchy obtížil jsem svoji duši. Zejména v době mladosti nedovedl jsem se zdržeti, abych se nedíval hráčům do karet. - To není smrtelný hřích, - upokojil jej velebný pán, - neboť každý má držeti karty k tělu. - Horší však bylo, - pokračoval umírající, - že jsem se díval při rozdávání, jak se říká, kartám pod sukně. Tak jsem získal mnohý nespravedlivý groš. - Pokušení jest mocné, - pravil velebný pán. - A to je chyba rozdávajícího. Karty buďtež rozdávány tak, aby pod ně nebylo vidět. Váš poklesek je omluvitelný. - Avšak já...já, - zašeptal tatíček, - já odložil desítku clo talónu. - Kolikrát? - Dvakrát. - To je ovšem, - zarmoutil se důstojný pán, - velmi nehezké... Skutkem jste zhřešil. A nahradil jste spoluhráčům škodu? - Nenahradil! - To je zlé, to je ovšem zlé. - A nejhorší je, - vyrazil zoufale umírající, - že já... prohlásil za vyloženého durcha kart, který nebyl vyložený... Vyložil jsem list, ale ukryl jsem kartu, která mně zacházela... - Těžký je tvůj hřích, milý synu, - pravil velebný pán vážně. - Och, - kvílel nemocný, - já vím... těžkým břemenem jsem obtížil svoji duši. Nemohu pokryt takovou hanbou, předstoupit před tvář Nejvyššího... - Bůh jest nejvýš milosrdný, - těšil jej laskavě duchovní, - slituje se a odpustí... Bůh slitoval se i nad lotrem, ukřižovaným po pravici Ježíše Krista. Gestasi, pravil Pán, vejdi do ráje! Hříchové vaši budou odpuštěny a vy mezi vyvolenými svatými a světicemi se budete radovati. Spravedlivému pokání a lítosti nemůže Pán odepříti svého sluchu. Zapomenuta bude desítka, odložená do talónu, i ten durch... Tak mluvil duchovní a jeho slova upokojila nemocného. Smířen s Bohem a se světem přijal svátost posledního pomazání. Pak sladce usnul. Brzy nato rozklinkal se umíráček. Městem se roznesla zvěst, že není již tatíčka mezi živými. Těžký smutek dolehl na hostinec U zlatého havrana i Na hradě. Hráčské stolky truchlily v Národním domě i U svatého Havla. V hostinci Na blátě umlkla řinčivá hudba orchestriónu a Na růžku zavřel hostinský gramofonové desky. U Hányšů vyhodil podomek dva přespolní mladíky, kteří se hlučně chechtali při hře kulečníku. U nádraží odepřel šenkýř nalít pivo hostům, kteří lhostejně přijali zprávu o úmrtí starého Kobosila. Ve všech hospodách byl nařízen smutek. Nejvíce byl zdrcen pan Dalibaba s panem Menšíkem. - Co jsme na tomto světě? - tázal se filosoficky pan Menšík. - Opustil jsi nás, Kobosile, opustil jsi staré kamarády, - hořekoval pan Dalibaba. - Sirotci jsme, bědní sirotci, - stýskal si pan Menšík. - Odešel jsi a komu jsi nás odkázal? - Nenajdeme třetího. - A když, nebudeš to ty... Tak odchází jeden za druhým... Příště KAPITOLA 12 * Pohřeb karbaníkův * Noční příhoda muže v podvlékačkách * Třída Otce karbaníků * Smuteční chorál zakončil dojemnou slavnost |
| Karel_Polacek |
7.7.2004 8:18 11 * Povídka o mrtvém hráči, podle vypravování hostinského Fettra * Zpověď starého hráče a jeho smrt * Smutek v hospodách Právě, když jsme se chystali na delší pouť, obdržím psaní, které mne naléhavě volalo domů. Psala matka, že tatíčkovi je stále hůř a hůř; taje jako jarní sníh na slunci. Již ani do hostinců nechodí. V třesoucích se rukách neudrží karet. Sám zanechal hry, neboť spozoroval že spoluhráči hrají s ním pouze ze soucitu. Tatíček nenáviděl při hře sentimentalitu a potíral humanitní ideje. Zjistiv, že přátelé neflekují mu hry, které po fleku volaly, položil karty a odebral se domů. Doma pravil: - Dnes mi pan Dalibaba schválil kartu takovou: měl na mne tři nejvyšší trumfy a na kraji dvě esa. Jindy by se nezdržel, jak ho znám. Je to hráč, jenž nezná slitování. Z toho vidím, že se přiblížila moje chvíle... Hra je skončena, červené eso dodá... Potom ulehl. Já jej zastihl v lůžku zvadlého jako ulomenou haluz. Zaradoval se, spatřiv mne, pokud je ještě schopen radosti člověk, jenž skončil svůj život. Hořký soucit mne jal, když jsem spatřil šedou tvář tohoto dříve tak kvetoucího muže. Byla ho polovička; a modré rty stěží propouštěly pisklavý dech. Ve městě vzbudila zpráva o tatíčkově nemoci nelíčenou účast. Přišel pan Dalibaba s panem Menšíkem. Drahnou chvíli strávili u lože nemocného. - Uzdravte se nám, pane Kobosile, snažně vás žádáme, - promluvil pan Dalibaba truchlivým hlasem. - Bez vás není žití v tomto městě. - Sami sedáváme u zeleného stolu, - připojil pan Menšík. - Hodina bije a vy nepřicházíte! - Denní ruch umlká, práce je skončena, - pokračoval pan Dalibaba. - Veškeré občanstvo přichází do hospody. Ten, aby osvěžil vyprahlé hrdlo, onen, aby rozpřádal rozhovory. I přichází večer, i přichází noc, ale my stále sedíme v koutě a ruce mechanicky míchají karty. - Neplodně ubíhají večery, - ujal se řeči pan Menšík. - Takový jest náš život, neboť není třetího. Tuhle přihlásil se nám řezník Pinkas: - Prohrával bych, - říká. Jaly nás rozpaky. Jest hoden, aby na vaše místo zasedl? Vstoupili jsme do hry, která však přinesla nám spíše mrzutost než osvěžení. A tehdy jsme hořce pocítili, co značí vaše nepřítomnost. - A já, - povzdechl si pan Dalibaba, - vzpoměl jsem si na událost, která se odehrála v době, když jsem sloužil v Brandýse nad Labem. Tam žili tři přátelé, kteří po čtyřicet let den co den zasedali. Ale jednoho dne se Bohu zalíbilo povolati na věčnost jednoho z hráčů. Zbylí hráli spolu lízaný mariáš, ale tato hra podobala se zádušní mši za druha zesnulého. Pohled na karty vzbouzel v nich bolestné vzpomínky. Jeden z nich nese červeného spodka. - Na ty, - praví, - míval nebožtík vždycky štěstí. - Ano, - vzdychá spoluhráč, zabíjeje kulovou devítkou sedmu. - Pamatujete, jak točil kule, a vy jste tam byl na takřka vyloženého betla? A setřel bolestnou slzu z oka. Tak hrávali ti dva spolu a smutnými slovy velebili památku nebožtíkovu. I praví se, že slitoval se nad nimi stín mrtvého hráče. Byla temná noc. Starý Fetter, hostinský, dříme v koutě. Neslyšně se otevřely dveře a do hostince U města Prahy vešla postava; zelenavý přísvit vrhá kolem sebe. - Nazdárek, páni, - pozdravila. - Tak co, dáme si? Ačkoli se její hlas podobal svištění podzimního větru, jenž si pohrává s uschlým listím, přece poznali v něm mrtvého kamaráda. A přivítali ho s hlučným jásotem a ponořili se do hry. Starý Fetter se probudil a mrtvého uctil sklenicí piva. A tento hostinský vypravoval, že ještě nikdy neviděl, jaké štěstí měl onen umrlec. Šel na každou hru se zoufalou odvahou karbaníka, jenž nemá co ztratit. Tak připravil spoluhráče o celou hotovost. Teprve při poslední hře usmálo se na jeho druhy štěstí. Mrtvý prohrál dvakrát točenou červenou stovku. Ale dříve, než došlo k placení, zakokrhal kohout. Stín zmizel. Bylo slyšeti jen jeho hlas: |
| Karel_Polacek |
28.6.2004 8:07 Vtom zabušil kdosi prudce na okno. Kvapně jsem se vyvinul z cizoložného objetí. -Vzhůru, mladíku! - zvolal kdosi bujaře, - půjdem zničit pana Dolinu! Poznal jsem hlas pana Uliána. Ruče jsem se ustrojil a spěchal ven. Principál čekal, rozjařen a bojechtivý. -Za mnou! - velel, - dnes ukážeme panu Dolinovi, zač je v Pardubicích perník! Kráčeli jsme kouzelnou nocí do hospody. Měsíc kreslil větvemi stromů stříbrné krajky. Pištící netopýři mávali neslyšně křídly a sháněli lačně potravu. A na kopečku stála hospoda a jasnými obdélníky svých oken kynula nám na pozdrav. Sedlák Dolina, brunátný, s trudovitým nosem, seděl u stolu, a netrpělivě míchal ušpiněné karty. Spatřiv nás, zahlaholil chraptivě: -Tak jen dál, pánové, mrzí-li vás peníze! Usmáli jsme se této zpupné řeči a klidně jsme zasedli ke stolu. Obklopili nás ujařmení chalupníci a podruzi, dychtiví na to, jak naložíme s jejich nepřítelem. Ne, nebyla to žádná zábava, hráti s panem Dolinou. Obdržev kart, sípal jako zanesená dýmka, dlouho si rovnal listy a nespokojeně vrčel. Každé vynesení značilo mu velkou duševní námahu; a často činil pokusy vzíti si kartu nazpět. My mu v tom vždycky zabránili, odvolávajíce se na přísné karbanické řehole. Rovněž tak udusili jsme v zárodku jeho zvyk, dívati se do talónu. -Buď hrajem, nebo nehrajem! - pravil pan Ulián, bráně talón před jeho chlupatýma rukama. -My se tu vždycky díváme do talónu, - namítal pan Dolina, - tak se hraje odjakživa ve Svatém Mikuláši! -Musíme se říditi platnými zákony, - odvětil můj principál. -Je mi sice známo, že máte nějaká výsadní práva v této obci. Nicméně nezapomínejte, že my jsme cizinci. Se svými poddanými hrejte, jak vám libo. My však trváme na strohém dodržování pravidel. Pana Dolinu jsme vyvrátili z kořene. Obklopen cizími lidmi, ztrácel sebevědomí. Naříkavě loučil se se svými penězi, jako matka s milovaným dítětem. Rozveseleným chalupníkům a podruhům lahodil pohled na deptaného pana Dolinu. Nicméně nepoddával se, doufaje, že po půlnoci se karta obrátí. A přinutil šenkýře, aby stál při něm a prskal mu pro štěstí na talón. Ani to mu valně nepomáhalo. A když se blížila půlnoc, tu zjevila se na prahu vysoká, tenká ženština. Založila ruce v bok a zasípěla: - Vojtěše, domů! Pan Dolina sklapl do sebe jako zavírák. Pokusil se o úsměv. -Hleď, Anežko, - zaharašil, -já tadyhle... s pány z města jsem si trošku hodil... jen tak o čest, abych nekazil společnost... -Pakuj se domů! - velela tenká ženština neústupně, -já ti, mně se zdá... Nedovolím ponocovat. Už jsem ti jednou zakázala hrát, a ty nedbáš. No, počkej... Hrozivě postoupila doprostřed šenkovny. Pan Dolina pokorně povstal. -Pánové, - pravil, - hodina opravdu pokročila. Manželka je netrpělivá... A shrben hledal klobouk a hůl a měl se k odchodu. Pan Ulián jej zadržel. -Pane Dolino, - pravil, -ještě bych vám chtěl říci několik slov! Pan Dolina se zastavil. -Hrát v karty, - pravil můj principál, - značí vcházet s lidmi v družné společenství. Lidé, kteří hrají karty, odkládají všechny předsudky třídní, stavovské a náboženské. Ale vy ani při kartách nedovedete vzdáti se své zpupnosti. Hráč má být spokojen s každou kartou, kterou mu udělí osud. Vy však nedovedete snášeti špatného listu. Nejste hráč... -Kázání... - zamručel pan Dolina, - kázání mám dost doma... -Ano, - pravil pan Ulián, - to jsem chtěl ještě dodati. Karbaník nemá být nikomu poddán. Nemáš- li doma práva sebeurčení, pak nehraj. Nejprve musíš pacifikovat manželku a pak můžeš podstoupit zápas. Tak je to, pane Dolino! Obrátil se k tenké ženštině: -A vám, paní Dolinová, musím oznámiti, že váš manžel prohrál patnáct zlatých šedesát krejcarů! -Ježíši! - zaúpěl pan Dolina, - to jste mi neměl dělat... A vypadl ze dveří, byv pobídnut mocnou herdou, kterou mu udělila manželka. Příště KAPITOLA 11 * Povídka o mrtvém hráči, podle vypravování hostinského Fettra * Zpověď starého hráče a jeho smrt * Smutek v hospodách |
| Karel_Polacek |
28.6.2004 8:06 KAPITOLA 10 * Cizoložství * Dvojí tvář sedláka Doliny * Pan Dolina perzekvován svojí manželkou Paní Valérie bývala ke mně nadmíru něžná. Její něžnost, tak jsem usuzoval, pramenila z mocného pudu mateřského, jenž neměl hranic. Byla tak dobrá, že si přála přivinouti k svým mohutným ňadrům celý svět. Co mi tu mělo být nápadno? Vždyť i pan Ulián byl mi otcovsky nakloněn. Neviděl jsem, že by dával svým dětem přednost přede mnou. Jeho přízeň se rozprostírala nestranně na celou rodinu. A mnohdy, maje voliti mezi svými syny a mnou, přikláněl se ke mně. Neboť synové hráli karty velmi prostředně a bez zájmu. Alois, například, držel karty tak, že mu každý do nich viděl; a to hnětlo srdce mého principála. Záhy jsem seznal, že city, které ke mně paní Uliánová chovala, nemohly býti nazvány pouze mateřskými. Ráda bývala se mnou o samotě. Tu hladíc mi vlasy, vyptávala se mě na domov, na tatíčka, na matičku. -Ubohý sirotečku! -vzdychávala nade mnou. Bránil jsem se. Jaký jsem sirotek? Vždyť mám domov a oba rodiče, kteří se o mne pečlivě starají. Avšak paní Valérie nedala si vymluviti, že jsem sirotek, a brávala mne do náručí a ohnivě líbala. Mimoto dávala mi do kávy tři kostky cukru, ačkoliv její vlastní děti musely se spokojiti pouze se dvěma. -Jsi takový velký a statný, - šeptávala, - záhy budeš si hledat nevěstu... A s ní odejdeš od nás, a mně tu bude smutno... Přitlumenými slovy hovořila mi o slasti a ukrutnostech lásky. Pan Ulián nerad to viděl. -Příliš jej rozmazluješ, - káral manželku. -Mladého hocha dlužno držeti v kázni a nevzněcovat city. Pak má myšlenky popletené. Nechci, abys mi kazila personál. Beztoho pozoruji, že již není tak při věci, jak býval. Tuhle nese kule, ačkoli dobře věděl, že jich nemohu mít devět. Točit barvu bylo by na místě; pak bychom byli zatkli sedmu. A mám ti ukázat, na jakou kartu nešel na stovku? To bylo tak... -Už jsi mi to několikrát ukazoval, - přerušila jej manželka, - netrap jej, sirotka ubohého... Mlč! Sám jsi jednou poplenil nejkrásnější kartu, kterou jsi přemudroval. Nechtěj, abych ti připomínala tvoje chyby... Pan Ulián zrudl a zamručel: - Nebyl jsem svůj... Hlava mne bolela. Nemoc se, myslím, o mne pokoušela. Zahlomozil: -Jdi po své práci. A ten mladík půjde dnes večer se mnou. Musíme vyřídit pana Dolinu! Na svých cestách světem projížděli jsme vískou, která se nazývala Svatý Mikuláš. I dověděli jsme se, že v této dědině žije a působí bohatý sedlák, jménem Dolina. Tento muž vládl neomezeně celou obcí. Všecko bylo poddáno jeho vůli. Jeho panství zabíralo většinu pozemků, které patřily k dědině; a toto vlastnictví tlačilo domkáře a podruhy k zemi. Bylo nám řečeno, že pan Dolina dovede ve městě, kam dojížděl na trh, prohrávati v hazardních hrách tisíce, aniž by mrkl okem. Naopak, zdálo se, že jej těší uvádět v úžas městské lidi svou odvážnou hrou. Toužil po tom, aby jeho nabitá prkenice byla proslulá. To byla jedna líc, kterou se honosil před měšťáky. Ale doma, na dědině, ukazoval druhou tvář. Zde hrával dardu a mariáš o krejcary a těžce nesl, když prohrával. Ztracená koruna uváděla jej v zuřivost. A ubozí domkáři a podruzi podstupovali s ním zápas, hruď majíce naplněnou strachem, jako by vstupovali do klece lítého dravce. Zvítěziti nad panem Dolinou, to bylo porušení subordinace. Neboť tento rolník byl zároveň představeným obce. A tu obyvatelé raději prohráli, než by uvalili na sebe jeho hněv. Byl to jakýsi druh poplatnosti. Vzhledem k panu Dolinovi vzniklo ve vsi místní obyčejové právo, které dovolovalo bohatému sedlákovi dívat se do talónu a odkládat desítky. Venku ševelila teplá letní noc, jež je kuplířkou milujících. Eduard, syn pana Uliána, seděl pod vozem se svojí zamilovanou harmonikou a roztouženě zpíval píseň: - Když jsem šel od vás, byl překrásný čas... Alois odešel s Blaženkou někam do vsi. A já s paní Valérií osaměl ve voze. Hřích připlížil se mezi nás. Hlas svědomí byl zardoušen na bujných ňadrech paní Valérie. Vstoupil jsem do cizí zahrady a bezbožnou rukou utrhl jsem květ svého bližního... |
| Karel_Polacek |